Rád bych se s čtenáři podělil o vzpomínky na jednoho výjimečného člověka. Možná si někdo pamatuje malou továrničku se zelenými plechovými vraty do dvora a nepřehlédnutelným malým komínem v ulici Nad Kolčavkou v pražské Libni. Trať z bývalého Denisova nádraží do Vysočan, s níž sousedila, už byla zrušena. Neexistuje už ani ta továrnička, ani lihovar, k němuž přiléhala. Ustoupily nové výstavbě. V první polovině šedesátých let zde sídlila Provozní a výzkumná laboratoř radioreléových spojů, jak oficiálně zněl poněkud krkolomný název podniku, kde jsem začátkem šedesátých let asi tři roky pracoval. Kromě činnosti, jež je vyjádřena v názvu firmy, tam fungovala také od Chirany zděděná opravna tlakových lahví s medicinálními plyny. K té se váže úsměvná historka.

Továrnička sousedila s dětským hřištěm. Libeňské maminky na to hřiště rády vozily svá miminka, libovaly si, jak tam na čerstvém vzduchu krásně spala. Hřiště od továrničky oddělovala chatrná dřevěná ohrada, za kterou bývalo narovnáno možná i několik set bombiček k opravě s nepatrně uvolněnými ventily, aby se zbavily natlakovaného plynu, převážně kyslíku a také – rajského plynu…

Kromě zmíněné opravny tam také přežívala výroba usměrňovacích lamp, jejíž nepostradatelnou výrobu pražská Chirana převzala od inženýra Janouška, o němž bych rád vyprávěl. Tento muž byl jakousi duší té továrničky nejen proto, že přímo v ní bydlel, ale protože to byl on, kdo v ní založil výrobu rtuťových usměrňovacích lamp. Zajímavá je historie této výroby.

V řadě přístrojů jsou zapotřebí výkonné usměrňovače. Dnes jsou polovodičové, ale tehdy byly k tomu účelu používány rtuťové usměrňovací elektronky – lampy, jejichž prostřednictvím se získával stejnosměrný proud pro různá technická zařízení, medicinská, dopravní a mnohá další. Dovoz ze západních zemí byl tehdy přísně embargován a jediný člověk v tehdejším Československu a vlastně v celém východním bloku, který tyto usměrňovače uměl vyrábět, byl právě inženýr Janoušek. Jenže on byl ochoten je vyrábět pouze ve své vlastní továrně. Komunistický režim tuto výrobu tak nezbytně potřeboval, že mu v roce 1952 (sic!) povolili zřídit soukromou firmu. Zlaté razítko této firmy, Ing. Karel Janoušek, naleznete možná ještě dnes na rtuťových usměrňovacích lampách v některých historických zařízeních. Já je naposledy viděl v sedmdesátých létech ve vitríně na chodbě elektrotechnické fakulty v Dejvicích, kde byla jedna tato lampa vystavená.

Že soukromá firma Ing. Karel Janoušek s nejméně dvaceti stálými zaměstnanci, možná jediný tak velký soukromý podnik v Československu padesátých let, nevydržela dlouho, je nasnadě. V roce 1954 inženýra Janouška obvinili z machinací s vzácným molybdenem, který byl potřeba k výrobě a opravám vyráběných lamp. Odsoudili ho a uvěznili na několik let v ruzyňské věznici. Při rehabilitaci v roce 1964 se v obžalovacím spisu nalezly i nejspíše záměrné početní chyby, aby obvinění stačilo na uvěznění majitele. Součástí trestu byla ovšem i konfiskace podniku se špičkovou výrobou skleněných usměrňovacích lamp. Patřila k ní i výroba vysoce čisté rtuti, nezbytné k plnění usměrňovaček. Také nejspíše jediná v republice.

Aby bolševik využil odbornosti vězněné inteligence, fungovala ve věznici mimo jiné inženýrská kancelář, tzv. „Basprojekt“. Vznikl v ní třeba i projekt Branického mostu, zvaného Most inteligence, protože s k jeho stavbě se využívala i pracovní síla vězněné inteligence. Po amnestii se inženýr Janoušek vrátil domů, do přízemního bytu ve své nyní již bývalé továrně a také tam začal pracovat jako zaměstnanec a pracoval tam až do své smrti.

Tato fakta vyprávěl sám Karel Janoušek, na čestném místě v čele dlouhého zeleného stolu s lavicemi po obou stranách, při dopoledních svačinách v jídelně, kde jsme se scházeli. Nedostižný vypravěč nesmírně zajímavých historek z jeho bohatého života. Ty svačiny se mnohdy protáhly až do oběda, abychom mohli doposlechnout nějaké poutavé vyprávění. Kouřil při tom nádherně voňavé cigarety, které si sám balil. O nich se ještě zmíním.

Narodil se někdy koncem devadesátých let předminulého století. V roce 1910 se vyučil soustružníkem, vystudoval průmyslovou školu a posléze strojní fakultu na pražské technice. K tomu si přidal i absolutorium z elektrotechniky v nově vzniklém ČVUT a jako čerstvý inženýr přijal zaměstnání u Ředitelství pošt v mladé republice. Tam byl pověřen budováním radiotelegrafních stanic na Podkarpatské Rusi.

To tehdy představovalo po příjezdu do místa budoucí stanice nejprve jednání se starostou nejbližší obce ohledně stavebního povolení, najmutí dělníků, zajištění jejich ubytování a stravování na staveništi, pojištění stavby i pracujících na stavbě, vytyčení stavby, zajištění materiálu, řízení vlastní stavby, vedení nezbytné administrativy, posléze montáž technologie, a nakonec uvedení do provozu. Stěží si dovedu představit, že by se dnešní čerstvý inženýr dokázal takového úkolu sám zhostit.

V souvislosti s tímto zaměstnáním také asi získal potřebné znalosti a dovednosti k výrobě vakuové techniky. Na konci druhé světové války je využil k nesmírně riskantnímu úkolu. Mnohokrát jme slyšeli o vysílači, který z Husova sboru na pražských Vinohradech volal sovětskou armádu do Prahy v době Pražského povstání. Nikdo se ale neptal, kde se onen vysílač vzal a, hlavně, kde k němu získali výkonové elektronky koncového stupně, jejichž pouhé přechovávání se trestalo smrtí. Ty podle svých slov zkonstruoval a posléze vlastnoručně vyrobil právě Karel Janoušek. Nemám nejmenší důvod o tom pochybovat, mnohokrát jsem se setkal s jeho ve skoro sedmdesáti letech až neuvěřitelnou zručností a vědomostmi ze všech možných oblastí života, nejen techniky

Co dělal krátce po válce, nevím, možná jsem nebyl tomu vyprávění přítomen, ale o práci v jeho továrně si pamatuji z jeho vyprávění mnohé. V době největšího rozmachu továrny prý zaměstnával až padesát sklářů a vyráběl skleněné usměrňovací lampy s téměř neuvěřitelným výkonem, schopným usměrňovat proud až 500 A. Jednu dobu prý po kolapsu měnírny v Ústí nad Labem napájely i tamní trolejbusovou síť.

Nic z toho ale nezabránilo posléze jeho odsouzení a uvěznění v již zmíněné ruzyňské věznici. Odtamtud si přinesl mnoho dovedností a znalostí. Ukazoval nám třeba malý zbytek mastičky na všelijaké kožní problémy. Schovával ho jako vzácnost a užíval jen pro svá vnoučata na všelijaké bolístky, od vosího bodnutí až po odřeniny a popáleniny. Její původ popisoval takto:

V ruzyňské věznici se rozmohla mezi vězni jakási kožní plíseň, která čím dál více bránila vězňům v práci. Nepomáhaly žádné používané prostředky, až epidemie dosáhla takových rozměrů, že nakonec po řadě měsíců pustili na tři neděle jednoho uvězněného starého židovského kožního lékaře do civilu, aby sehnal potřebné ingredience do masti, kterou pak plnili do tub na zubní pastu, rozdali vězňům a s její pomocí během čtrnácti dnů dokázali tu plíseň zcela vymýtit.

Naučil se tam třeba dovedně balit cigarety jednou rukou v kapse a dokonce si snad odtud přinesl recept na výrobu skvělého cigaretového tabáku z toho tehdy nejlevnějšího dýmkového tabáku Bača. Pamětníci vzpomenou, paklík za korunu dvacet. To i tehdy bylo málo.

Věděl mnoho i o výrobě alkoholu. Jednou paní uklízečka přinesla tašku zkvašených kompotů a Ing. Janoušek usoudil, že je škoda je vyhodit. Požádal nás, abychom přinesli, kdo měl jaké další, a nechal je s přídavkem boraxu vykvasit v báni od té největší uměrňovačky. Zhotovili jsme podle jeho návrhu destilační aparaturu a zkvašené kompoty jsme tak významně zhodnotili.

Vymýšlel, i vlastnoručně zhotovil součástky mnoha důmyslných zařízení, z těch větších prací namátkou třeba pro svislý sklářský soustruh k opravám barevných obrazovek. Pro televizní vysílač na Cukráku anténní přepínač. Regulátor síťového napětí, který posléze zajištoval stabilitu sítě v celém podniku. Nevzpomenu na mnoho dalších konstrukcí, které tento výjimečný muž vytvořil.

Dožil se vysokého věku, pokud vím, pracoval až do své smrti, tuším v devadesáti pěti letech. Odešel s ním velký kus historie, která by neměla být zapomenuta. Jistě žijí pamětníci, kteří by mohli tuto snad poněkud chaotickou vzpomínku na vzácného člověka doplnit.