Vždy, když náš mozek zaznamená nějaký nový podnět, tak to v něm zabliká. A pokud má negativní konotaci, tak tím silněji. Znal to už pravěký člověk a zachraňovalo mu to život. Protože nereagovat na nový výskyt medvěda v okolí představovalo zpravidla konečnou. Tento reflex je v našich genech hluboko zakotven a neobrousila ho ani tisíciletí civilizace. Dnes se mu také říká záliba v negativních zprávách. Často nás spíše než chrání, znervózňuje. Ovšem trvá-li to příliš dlouho…

Covid nás vylekal svojí novostí, takže jsme šili a nosili roušky. Když nepřestával, zvykli jsme si, začali ho i popírat a dnes po něm téměř pes neštěkne. A to se snaží udržet si naši pozornost aspoň novými mutacemi. Postupně si zvykáme i na globální oteplování a už nechceme věnovat boji s větrem a deštěm naši životní úroveň.

Válka na Ukrajině nás zaskočila svojí blízkostí, přijímali jsme utečence a posílali tam pomoc. Dokonce jsme se vzdali levnějších energií. Trvá ale dlouho a propadá se do bezvýchodnosti a v dnešním dynamickém a provázaném světě není nouze o další negativní události. Zastiňuje ji útok Hamásu na Izrael, či Húsiové ohrožující dopravu v Rudém moři. Svět se nezbořil, jen se zase o kousek zhoršil a možná posunul blíže k apokalypse.

Ale my musíme žít dál a tak mozek dlouhotrvající podněty rozumně utlumí. Dalo by se to parafrázovat úslovím, co nás nezabije, to nás omrzí. Platí to naštěstí i pro různé druhy mírnějších bolestí. Tedy s výjimkou zubů. Evoluce je rozumná a vymyslela to dobře.

Souvisí to i s tím, proč nám v mládí ubíhal čas tak pomalu, zatím co ve stáří utíká jak splašený kůň. Když jsme chodili do školy, tak to trvalo nekonečně dlouho, než jsme se dočkali prázdnin. Mezi tím jsme museli ve škole vstřebat tisíce nových informací a to nás zaměstnávalo a to šrotování mozku nám čas prodlužovalo a zpomalovalo. V důchodu vstáváme později, a co nás čeká? Snídaně, procházka na nákup, nějaké záliby a večer oblíbený seriál či detektivka. Všechno už známe a také nám vše už trvá déle a tak je den hned pryč. Náš mozek zaměstnává mnohem méně podnětů. Jak tedy stárnout pomaleji? Činorodostí.

Fenomén novosti má ještě jeden, ne zrovna přívětivý aspekt. Podobný jako účinek drogy. Aby nás něco překvapilo, musí to být stále drsnější a více za hranou. Pak zareagujeme. Tak se to, co bylo dříve nepředstavitelné, pozvolna stává realitou. Psychologové říkají, že se zvolna otvírá Overtonovo okno. Je to oblast myšlenek, které lze tolerovat ve veřejné diskusi. A významnou roli zde hrají politici i média. Události a pojmy zde procházejí šesti fázemi: nemyslitelné, radikální, přijatelné, rozumné, populární a zažité (obvyklé). Někdy to trvá dlouho, jako třeba volební právo žen, jindy to jde rychleji, jako kobercové bombardování nebo zákaz trestu smrti. Na parapetu Overtonova okna se nyní objevuje i možnost použití taktické atomové zbraně, vedlejší ztráty civilního obyvatelstva při boji s terorizmem. Jiné, jako žití na dluh na úkor budoucích generací, už úspěšně tímto oknem prošly.

Znamená to, že vývoj civilizace bude stále drsnější? Projevuje se to i na našem jazyku. Některé výrazy, které čteme a slyšíme v médiích, by byly před půl stoletím nemyslitelné a vyvolaly by skandál. Naštěstí je to spíše v oblasti verbální, dnes zabíjíme mnohem sofistikovaněji a hrůzy středověku jsou minulostí. Ale stále dynamičtější a rychlejší vývoj společnosti spěje ke kulminaci a přihodit se může leccos.

Nové podněty potřebujeme, jinak bychom rychle zestárli, ale neměli bychom se z nich hroutit, tedy pokud to není zrovna jeskynní medvěd na našem prahu. Vždyť to, co je nové, stejně za čas zevšední.