9.12.2022 | Svátek má Vratislav


MOUDROST: Podobenství o hrudce soli

17.11.2022

Blíží se prezidentské volby a na sociálních sítích (jako ostatně před každými volbami) se opět objevují zlobné až nenávistné komentáře k jednotlivým kandidátům. V našem dlouhodobě mravně deformovaném společenském prostředí to však není nic neobvyklého. Nejde přitom pouze o volby - tito škarohlídi, „zapšklí“ kritici, moralisté, mravokárci a zarputilí bojovníci „proti všemu a všem“ totiž využívají jakékoliv příležitosti k uvolnění svého záporného emočního přetlaku (zlosti, vzteku), přičemž jejich urážky a „odvážná“ špinění druhých nezřídka umocňuje „ochranná“ anonymita. Jen ojediněle se objevují slova vyzývající ke slušnosti, uvážlivosti a toleranci, která však záhy zapadnou v záplavě škodolibých a nenávistných slov. Životní osudy, slova i činy každého člověka je přitom nutno vnímat komplexně (dialekticky) a nelze z nich účelově vytrhávat jen drobné epizody, které se momentálně hodí k jeho skandalizaci.

Ve starověku lidé věřili v „boží mlýny“ za života i v zaslouženou odplatu po smrti. Proto se mnohem více báli následků za svá zlá slova i činy a uvažovali nad tím, zda jejich účinky lze nějak zmírnit anebo odčinit. O vysvětlení se pokusil indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.) ve své rozpravě, označené jako „Podobenství o hrudce soli“.

Tak jsem slyšel:
Jednou se Vznešený obrátil ke shromážděným mnichům s touto řečí:
„Je zde, mniši, určitá osoba, která není ukázněná v těle, v mravnosti, v mysli, v moudrosti, koná málo dobra, je malicherná a žije ve strasti následkem malicherných činů. I malý špatný čin, kterého se taková osoba dopustí, dovede ji do stavu bídy.
Je zde, mniši, určitá osoba, která je ukázněná v těle, v mravnosti, v mysli, v moudrosti, koná mnoho dobra, je velkodušná a žije v nekonečném soucitu se všemi bytostmi. Podobné zlo, jehož se taková osoba dopustí, uzrává v tomto životě a ani nejmenší účinek se u ní neprojeví, nemluvě o velkém.
Je to, jako kdyby člověk vložil hrudku soli do malé nádobky s vodou. Co myslíte, mniši, byl by nyní malý obsah vody v této nádobce slaný a nikoli k pití?“
„Ano, ctihodný Pane!“
„A proč?“
„Protože, ctihodný Pane, tam bylo velmi málo vody v nádobce a stala by se tak slanou, že by se následkem této hrudky soli nedala pít.“
„Řekněme, mniši, že by nějaký člověk dal hrudku soli do řeky Gangy. Co myslíte, mniši, stala by se nyní voda Gangy následkem hrudky soli slanou a nevhodnou k pití?“
„Jistěže ne, ctihodný Pane!“
„A proč ne?“
„Protože, ctihodný Pane, množství vody v Ganze je velké a tudíž by se nestala slanou a nevhodnou k pití.“
„A právě týmž způsobem určitou osobu přivádí malý špatný čin do stavu bídy, zatímco jiná osoba si tento malý špatný čin odpyká v tomto životě a ani nejmenší účinek se u ní neprojeví, nemluvě o velkém.“

Buddha žil v době, kdy tehdejší jednoduché indické právo nerozlišovalo takové pojmy jako zločiny, přečiny, přestupky, přímý a nepřímý zlý úmysl, hrubou, lehkou, vědomou a nevědomou nedbalost i netrestná mravní a morální provinění. Z dostupných pramenů lze dovodit, že byl velice smířlivý (prošel totiž těžkou šestiletou askezí), nikdy se nerozhněval a pokud svedl slovní půtky se svými názorovými odpůrci, činil tak s velkým nadhledem, vlídností a „uzemňující“ brilantní argumentací. Nebyl tedy ani zdaleka tak prudký jako jeho současník Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.), který naproti tomu vyzýval své efeské spoluobčany, „aby se raději oběsili a předali město nedospělým“.

Buddha rozlišoval činy „poskvrňující“ a tudíž i „karmicky plodné“ (karmany), a činy „neposkvrňující“ a tudíž „karmicky neplodné“ (akarmany). Základem jeho věrouky (buddhismus totiž není náboženství!) byla totiž „ateistická víra“ ve věčný koloběh životů a spravedlivou odplatu za vykonané dobré i zlé skutky v tomto životě, v příštím životě anebo v některém z příštích znovuzrození (tedy víra bez jakýchkoliv bohů anebo nadpřirozených sil). Za vážná, těžká, neodpustitelná a karmicky účinná provinění pak považoval porušení tohoto patera buddhistických ctností (Paňčašíly): neubližovat živým tvorům, nelhat, nekrást, vyvarovat se nedovolených pohlavních styků a nepožívat omamné prostředky a nápoje. Pochybovači o pouhé věroučné podstatě jeho učení by si měli povšimnout, že v Paňčašíle (na rozdíl od judaismu, hinduismu, křesťanství i islámu) není ani jediná zmínka o nutnosti víry v nějakého boha, a náboženskou povinnost „správné víry“ neobsahuje ani Buddhova osmidílná cesta vedoucí k zániku strasti. Pokud tedy pomineme věroučný obsah jeho slov, zůstává toto racionální a hluboce lidské jádro:

I malý špatný čin (nikoli tedy neodpustitelný a karmicky poskvrňující zločin anebo přečin, spáchaný ve zlém úmyslu anebo v hrubé či vědomé nedbalosti), vykonaný osobou neukázněnou, intelektuálně i mravně zanedbanou, malichernou a konající samé špatné činy, je jako hrudka soli v malé nádobce s vodou. Tak jako by takto osolená voda nebyla vhodná k pití, je taková osoba mravně vadná, pro svůj opakovaný špatný způsob života škodlivá a k výkonu jakékoliv veřejné funkce nevhodná. Nemusí se tedy rovnou jednat o zločince, ale týká se to převážné většiny lidí, kteří nežijí správným způsobem života, stále znovu se mravně proviňují a zejména nedodržují pravidla Paňčašíly, o kterých vlastně ani nic nevědí (v buddhismu totiž neplatí úsloví „nevědomost hříchu nečiní“).

Naproti tomu nějaký malý špatný čin (opět nikoli neodpustitelný a karmicky poskvrňující zločin anebo přečin), vykonaný osobou ukázněnou, intelektuálně i mravně vyspělou, velkorysou a konající mnoho dobrých činů, je jako hrudka soli vhozená do velké řeky. Záplava jejích dobrých činů totiž tuto „hrudku soli“ zcela rozpustí a odplaví, takže k žádnému účinku tohoto malého špatného činu nedojde, a to (podle buddhistické věrouky) za života, po smrti, v příštím životě ani v některém z příštích znovuzrození. Pouze taková osoba je tedy vhodná k výkonu veřejné funkce.

Ačkoliv za života na to téměř nikdo nemyslí, dobrá i zlá pověst (sláva, chvála, hana anebo proklínání) provázejí člověka nejen za života, ale i dále po něm. Buďme proto velkorysí a nepohoršujme se nad drobnými životními poklesky svých spoluobčanů anebo dokonce politických kandidátů. Nikdo není dokonalý a proto nedělejme z hrudky soli balvan! Nesmiřitelnost projevujme pouze vůči prokazatelným zločincům a lidem nemravným a hloupým, kteří svým spoluobčanům ve zlém úmyslu škodí a jsou pro ně trvale anebo perspektivně nebezpeční. Pokud jejich chování posoudíme pouze podle pravidel Paňčašíly, dostaneme se mnohem dále, než pouhými proměnlivými pocity.

Při posuzování lidí se projevují nejen nekontrolovatelné emoce (zejména žárlivost, závist, zlost a nenávist), ale i individuální ctnosti a nectnosti, které ovlivňují vyřčená slova i vykonané činy - zejména moudrost, rozumnost, nerozumnost, hloupost, uvážlivost, nerozvážnost, spravedlivost, malichernost, velkorysost anebo shovívavost. Povaha emocí a obsah mysli totiž určují nejen obsah slov, ale i povahu činů.

Spravedlivost je pozitivní povahovou vlastností (ctností), jejíž zásadovost je opodstatněná ve všech případech prokazatelně zlých úmyslů, jakož i ve všech případech hrubé anebo vědomé nedbalosti, jejichž výsledkem jsou velké škody na majetku anebo smrtelná a těžká zranění. „Zlý úmysl je (totiž) třeba v každém případě potrestat“ (Neratius Priscus - 1.-2.stol.n.l.) a „k zlomyslnostem nelze být shovívavý“ (Publius Iuventius Celsus - 70-140 n.l.). Pokud se však spravedlivost nemá změnit v úzkoprsé a pokrytecké moralizování anebo dokonce v bezohlednost a krutost, potřebuje ke svému plnohodnotnému naplnění korekční pozitivní povahové vlastnosti (ctnosti), kterými jsou moudrost a uvážlivost. Takové korekční ctnosti však nemá každý. Kdo totiž opakovaně zlobně kritizuje anebo dokonce tvrdě a bezohledně trestá, postupně si na to zvykne, ve své tvrdosti, bezohlednosti, krutosti a zlobě se utvrzuje, dostává se na mravní scestí a proto nemůže být spravedlivým. Každé mravné lidské činění (slova i činy) totiž musí být moudré (nebo alespoň rozumné), uvážlivé a přiměřené dané situaci.

Legendární antičtí mudrcové (Solón z Athén, Thalés z Mílétu, Periandros z Korintu, Pittakos z Mytilény, Kleobúlos z Lindu, Biás z Priény a Cheilón ze Sparty) se údajně (nezávisle na sobě) podíleli za tvorbě mravních příkazů, mezi kterými se vyskytuje i příkaz „Ničeho příliš!“ (další jsou „Poznej sám sebe!“, „Poslouchej zákonů!“, „Jazyk myšlenky nepředbíhej!“ a „Mnoho slyš, málo mluv!“). Zásada „Ničeho příliš!“ (též „Všeho s mírou!“) sice platí již po více jak 2500 let, avšak jen málokdo se jí řídí, o čemž svědčí množství chybných rozhodnutí a nerozvážných slov i jednání.

Opakem moudrosti a uvážlivosti jsou nerozumnost, nerozvážnost a malichernost. Malichernost je zápornou povahovou vlastností (nectností), která se projevuje zejména u lidí nerozumných, úzkoprsých, frustrovaných, škodolibých, zlostných, závistivých, žárlivých a popudlivých. Sami totiž povětšinou nikdy nic nedokázali a proto svůj vztek obracejí na kohokoliv úspěšnějšího. Prastará zkušenost však říká, že z malichernosti pramenící zloba se vždycky obrátí proti jejímu původci, neboť jak pravil Attalos (citát převzat od Marka Tullia Cicerona): „Zloba nakonec vypije největší část svého jedu.“

Protikladem malichernosti je velkorysost, která je sama o sobě pozitivní povahovou vlastností (ctností), projevující se zejména u lidí vlídných a laskavých. I ta však ke svému plnohodnotnému mravnému naplnění potřebuje moudrost a uvážlivost, neboť bez nich se snadno mění v nekritickou toleranci a nemístnou shovívavost. Shovívavost ke zlu (tj. ke zločinům, přečinům i jiným k nectnostem) totiž vede zlé lidi k opakování vlastních zlých činů anebo napodobování zlých činů jiných. Pokud však někdo projevuje opravdu poctivou snahu napravit anebo odčinit svá provinění (mnohdy i netrestná a pouze účelově zveličená), je velkorysost plně na místě a svědčí o ušlechtilé povaze. Lidí moudrých, uvážlivých, vlídných, laskavých, velkorysých a ušlechtilých je však stále méně a stěží je nalezneme i v profesích, u nichž by takové ctnosti měly být povinnou psychickou výbavou.

„Nelze však promíjet šmahem. Neboť zruší-li se rozdíl mezi dobrými a zlými, nastává vzápětí zmatek a propukají neřesti. Proto se musí užívat mírnosti, která dovede rozeznávat duše zhojitelné od beznadějně ztracených. Shovívavost nesmí být ani výběrová, ani obecná ani zase okleštěná: neboť je stejně kruté neodpouštět nikomu jako odpouštět všem. Musíme dbát míry. A poněvadž není snadné najít pravou míru, vše, co bude nad rovnost, nechť převažuje na stránku lidštější.“

„Kolik žalobců je bez viny? Všichni jsme zhřešili, někteří těžce, jiní lehčeji, někteří úmyslně, jiní bezděky neby strženi byvše cizí špatností.“
(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O shovívavosti)

Při jakémkoliv posuzování slov i činů našich spoluobčanů proto zastavme překotný tok svých emocí a buďme moudří nebo alespoň rozumní, uvážliví, spravedliví a velkorysí, nikoli tedy nerozvážní, ukvapení, malicherní ani nemístně shovívaví. Nepodléhejme emocím, neukvapujme se v soudech, nenechme se ovlivnit cizími řečmi, hanopisy ani předsudky, a vždycky dbejme míry ve všem našem počínání.

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno!“
(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.).

Pro naši přetechnizovanou a pyšnou civilizaci je příznačné, že filosofické i mravné myšlení současných lidí se blíží naprostému vyhasnutí. Naše školství totiž vychovává lidi sice odborně vzdělané a technicky vyspělé, avšak emočně neukázněné a mravně zanedbané. Stupňující se pohoršení nad všeobecným rozvratem mravních hodnot, neustále se stupňující bezohledností, hrubostí, chamtivostí i násilím je tedy zpozdilé a pokrytecké, protože o náležitou mravní výchovu dětí, mládeže i dospělých se vůbec nikdo nestará. Pozitivních příkladů chování je totiž málo, rozsévači dobrých slov i skutků jsou v povážlivé menšině a pokud se přece jen někdo o takovou setbu pokusí, pak jeho slova jsou zpravidla zlehčována (nezřídka provázená i urážkami) a jeho setba proto padá na půdu skalnatou a vyprahlou. Nepohrdejme tedy stále aktuální moudrostí starověku, která je vůči povýšené kritice současných mudrlantů a rádobyfilosofů imunní - neboť:

Kdo na smetišti světa pilně pátrá
po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,
ten štěstí v životě a úspěch sklízí.“
(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)

V Plzni dne 15.11.2022 JUDr.Oldřich H e i n