Evergreenem každého září jsou meditace na téma mnichovské zrady - zvlášť když jde o kulaté výročí jako v letošním roce, kdy od 29. září 1938 uplyne sedmdesát let. Tento rituál, jak připomněl kdysi již historik Jan Tesař, kdy se teatrálně ptáme, jestli jsme měli bojovat, nebo ne, se stal bezmála jedním z identifikačních znaků češství.

Sudetští Němci Fritz Peter Habel a Helmut Kistler ve své knize Němci a Češi nás vidí jako dynamický národ, který dosáhl vítězství vždy za minimálních obětí, a to za obou světových válek. Historik Tesař to parafrázuje tak, že držením měst na sibiřské magistrále jsme dobyli města Cheb, Komárno a Těšín a za druhé světové války jsme po britském vzoru nehledě na porážky v bitvách vyhráli válku. Pozoruhodné je, že máme dodnes trauma z tohoto našeho svrchovaného strategického mistrovství. Je to asi tím, že se na své dějiny díváme jinak, tradičně zasmušile, a v tom je náš problém: místo abychom vystupovali jako věční vítězové, tváříme se jako věčně porážení, a z toho vyplývá naše nevyrovnané chování: buď se nemístně vytahujeme (Evropě to osladíme), nebo se klepeme strachy a vyrábíme poťouchlosti (vymýšlíme, jak poslat k ledu Lisabonskou smlouvu, aniž za to poneseme odpovědnost), což má za následek, že kapitulace jako nástroj politiky se nám vrací v různých podobách i v době míru, a to je asi i důvod, proč si stále lžeme. Je to totiž nejpohodlnější, a hlavně nám to vytváří levnou kulisu, za níž pak nevidíme nebezpečné otázky.

Ve většině našich učebnic týkajících se mnichovské krize se dočítáme, jak britský a francouzský vyslanec ve dvě v noci na 21. září 1938 předložili hlavě státu, tedy dr. Benešovi, ultimátum svých vlád požadující vydání Sudet Německu, jak Hodžova vláda následujícího rána ultimátum přijala, kapitulovala, což vzbudilo obrovský odpor lidu, který vyvrcholil generální stávkou dne 22. září. Vláda byla nucena k demisi a pak z vůle lidu byl jmenován novým premiérem jednooký generál Syrový jako symbol vojenského odporu a jeho vláda vzápětí, tedy 23. září, vyhlásila mobilizaci.

Jenže, jak objevil Jan Tesař, již z protokolu o zasedání Hodžovy vlády v šest hodin ráno 21. září, na němž se jednalo o ultimátu, jasně vyplývá, že vláda sama napřed svou demisi připravila. Navrhl ji sám Hodža již v zahajovacím projevu jako součást plánu, jak se vyrovnat se situací. Jiní historici dokonce tvrdí, že naši politici Francii a Anglii o ultimátum předem požádali, aby neztratili před lidem tvář! Pokud vím, žádný dokument o tom neexistuje, nejsem ale historik.

Navíc z podnětu samotného prezidenta bylo již na této schůzi rozhodnuto o nezbytné kontinuitě vlád jakožto fundamentálním principu. Prakticky to pak znamenalo, že všichni političtí ministři údajně lidem svržené vlády se dále účastnili zasedání nové úřednické vlády jako „politické pozadí“, jak se tehdy říkalo. Jinými slovy: Syrový se nestal předsedou vlády z vůle lidu, ale „stal se miláčkem lidu domnělé nekapitulantské vlády z vůle trenovaných šíbrů československé politiky“.

Milan Hauner, historik, který asi nejlépe nastudoval Edvarda Beneše, o něm tvrdí, že byl sice pilný a schopný, ale zároveň velký manipulátor a měl velmi omezené chápání demokracie, protože nikdy nepracoval v parlamentu jako opoziční politik, a proto od něj nebylo možné ani žádat (a očekávat), aby sehrál roli patrona antinacistické fronty, kterou by musel válečným odporem sehrát.

Proher měl Beneš na kontě víc: například neuspěl v Locarnu v roce 1925, když pakt tam uzavřený (garantoval jen západní hranice s Německem), který byl před lidmi prakticky utajen, jak na to upozornil třeba nedávno Petr Pithart, byl zřejmou předzvěstí Mnichova.

Jen z tohoto drobného připomenutí je zřejmé, že náš hlavní problém není mnichovská zrada, ale to, že od počátku samostatné republiky zrazujeme sami sebe, bojíme se skutečných nebezpečných otázek, nehledáme na ně odpovědi a raději si lžeme.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel