Případ patnáctkrát vykradeného důchodce, jenž ztratil důvěru k policii a raději nastražil ke dveřím své chatky samostříl, který pak zranil náhodného pobertu na noze, zřejmě zpestří právnická skripta. Rozhodla soudkyně správně, když starého pána neposlala sedět? Nebo má pravdu státní zástupce, jenž požaduje příkladné potrestání, poněvadž "nežijeme na Divokém Západě"? Valná část národa bude asi souhlasit spíš se soudkyní - justici moc nevěří, ale policii ještě míň.

Co se týče spravedlnosti, verdikt nad důchodcem mne v zásadě uspokojil. Estetický dojem z jeho vynálezu je podstatně horší. Zkusil jsem se vžít do chlapíka, který si v kutilské dílničce montuje z řeznické pistole zákeřné zařízení. Rychle jsem z jeho kůže zase vycouval, když jsem si představil, jak se přitom poťouchle uculuji. Takhle se možná tvářili soudruzi z vnitra, když vylepšovali ostrahu hranic dráty vysokého napětí a nášlapnými minami. Z vyššího mravního hlediska jde jistě o naprosto nesrovnatelné nápady, ale možná se líhnou ve stejných sférách lidského mozku.

V jedné věci se do černého trefil i státní zástupce: na Divokém Západě opravdu nežijeme. Kdysi jsem četl, jak se v dobách zlaté horečky utvořila v San Francisku první policie. Nejdřív tam profesionální strážce pořádku najala radnice, jenže mezi zájemci o tuto práci převládla násilnická sebranka, jež nabytého statutu za pomoci nabitých revolverů využívala především k vydírání, korupci a pouličnímu teroru. Když se poměry staly neúnosné, zřídili si sami občané jakousi domobranu, tzv. Sdružení bdělosti, jež mělo zpočátku nejvíc práce s pacifikací předchozích pořádkových sil. Ve staré dobré Evropě by něco takového jistě nebylo možné. Zato se tu široce rozvinula vyšší policejní kultura brettschneidrů, carské ochranky, čeky či gestapa.

(psáno pro Respekt)