Karel Schwarzenberg kritizuje postoj vlády i veřejnosti k migraci a používá slůvko „zaprděnost“ a „malost“. Většinově se proti tomu bouříme.

Jeden komentář za všechny mne zaujal jako exemplární příklad „nezaprděnosti“. Konkrétně autora popuzuje, že „kandidát na prezidenta, který sliboval., že bude sjednocovat, opět rozděluje“. Vadí mu, že přeci „nejsme xenofobové, rasisté“ a ten, kdo to tvrdí, si „kálí do vlastního hnízda“. Intelektuálové, aneb „pražská kavárna“, kterou tak miluje mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, by měla „jít příkladem“ a upozorňovat na možná nebezpečí, která z migrace mohou nastat.

Existuje minimálně jeden důvod, který argumentaci podobného typu staví na hlavu. Mnohokrát se už v českých dějinách (a nejen v českých) stalo, že názor obecný a většinový jepověrou a je nutné proti němu zvednout hlas. V této souvislosti se často uvádí příklad T. G. Masaryka, který se postavil v časech takzvané hilsneriády na obranu obviněného, údajného pachatele rituální vraždy. Masaryk označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za tuto projevenou statečnost se mu dostalo básničky „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Psal se rok 1900 a o prezidentování TGM se tehdy nikomu ani nesnilo. Po založení Československa se pozice TGM dostala do opačného extrému – byl to náhle „tatíček“ a „největší demokrat“. I tak vypadá přízeň veřejnosti.

To, že se většina české společnost postavila zřetelně protimigračně a z migrantů má obavy, tak zdaleka není hlavní důkaz toho, že obavy veřejnosti jsou oprávněné. Čeští vrcholní politici tento názor mohutně podporují, zejména prezident Zeman, který konečně našel téma, za které mu většina „zobe z ruky“. A přesto je jen stěží možné nazývat Zemana prezidentem „sjednotitelem“, ba právě naopak.

Diskusi o migraci trvale vévodí, alespoň v českých podmínkách, téma civilizačního ohrožení Evropy. Úplně se vytratil racionální postoj, tj. nabídnout čas a prostor lidem, kteří utekli před krvavým konfliktem a v řadě případů se chtějí vrátit zpátky do své vlasti. Česká „detence“, tedy o něco lepší či horší vězení, je jistě v souladu s předpisy. Uvědomíme-li si, že lidé zadržení v detenci v Česku u nás nechtějí zůstat, bylo by pro náš stát i ekonomicky výhodné běžence propustit a převézt je tam, kde chtějí zůstat. Tak to ostatně dělají Chorvaté, Slovinci, kteří by aplikací českého přístupu již měli na svých územích desetitisíce lidí „pod zámkem“.

Zaprděnost české veřejnosti je tak nejlépe demonstrována okatou podporou politiků, kteří na vlně migrační krize slušně parazitují. Prezident „sjednotitel“ Miloš Zeman? To je jako „zaprděný“ vtip.