Australský kreslíř čelí tvrdé kritice za karikaturu vzteklé Sereny Williams. Naštěstí se jej jeho list zastal

Serenu Williams asi není třeba kdovíjak představovat. Je to slavná černá americká tenistka, které nicméně táhne na čtyřicet a nemůže vyhrávat věčně. Před pár dny těžce neunesla porážku od dvacetileté hráčky japonsko-haitského původu Naomi Osaky. Urazila přitom sudího Carlose Ramose (Portugalsko) a obvinila jej z toho, že je „zloděj“ a (samozřejmě) „sexista“.

Politicky přijatelná verze obrázku - možná

Tenisová asociace Spojených států (USTA) se postavila na stranu sudího a udělila Williamsové pokutu ve výši 17 tisíc dolarů. Je poněkud fascinující, že New York Times kritizovaly Ramose za to, že „nepostupoval měkčeji“ (list to specifikuje konkrétněji: že ji za nedovolené koučování ze strany trenéra potrestal natvrdo a bez prvního slovního varování).

Není to první případ, kdy se Serena W. zachovala nesportovně, před dvěma lety jí na Wimbledonu dali pokutu deset tisíc dolarů za rozbití rakety a odhození jejích trosek do klína nedalekého kameramana.

Australský kreslíř Mark Knight zachytil – svým obvyklým nemilosrdným stylem – celou situaci na obrázku, jehož vykleštěnou verzi vidíte výše. Původní verze vypadá takto:

A se zlou se potázal: rasismus! sexismus! otrokářství! segregace! bílý supremacismus! – aktivistické řady na Twitteru a Facebooku se pozvedly jako vlna tsunami, narážející pustošivě na pobřeží. Při kreslení Williamsové prý uplatnil „negativní stereotypy“. Zlých reakcí na Twitteru bylo tolik, že kreslíř raději odstavil svůj účet. On i jeho rodina dostali po internetu výhrůžky smrtí.

Staré dobré New York Times vyzpovídaly experty, kteří silně nesouhlasili s Knightovým názorem, že na obrázku nic rasistického není. To je fajn, že máme experty na rasismus v kreslířství, co by bez nich Amerika dělala. Potažmo my ostatní, k nimž se americká posedlost barvou kůže neustále přelévá.

Situaci považuji za zcela absurdní, ale právě kvůli absurdním věcem vznikají ty největší konflikty. Vždyť ta dáma se tam sama sobě docela podobá. Že to není lichotivý obrázek, to není, ale žádný kreslíř nemá povinnost kreslit své subjekty lichotivě. Normální celebrita se s tím smíří, méně normální žaluje noviny a většinou prohraje, ale v zásadě je to mezi ní a autorem kresby.

Jen tak pro připomenutí: Zelený Raoul a manželé Paroubkovi. A výsledek soudu, který nepřekvapivě Petře Paroubkové sdělil, že to musí nějak spolknout. A to i přesto, že byla značně vytrvalá a dotáhla to všemi stupni justice až k soudu ústavnímu.

Za význačná slova v rozhodnutí soudu považuji zejména tato: „Laskavá karikatura neexistuje.“

*****************************

Obvyklý příběh v moderním světě, kde trial by Twitter rozhodl o desítkách kariér ze dne na den, vypadá takto: něco se stane – desítky tisíc aktivistů se pozvednou, ječí a vyhrožují – zaměstnavatel se vyděsí – dotyčný přijde o práci a možná i o pocit bezpečí, pokud jej někteří členové davu začnou šikanovat i fyzicky.

Napsal jsem o tom před pár lety do Neviditelného psa článek jménem Digitální Moloch a s odstupem bych na něm nezměnil ani písmenko, kromě seznamu politiků, kteří jsou vůči tomuto jevu imunní. Ten se rozšířil o Donalda Trumpa.

Australské noviny Herald Sun se však za svého autora postavily a odmítly couvnout, a to i přesto, že k honu na Marka Knighta se přidala taková jména jako Joanne Rowling, autorka Harryho Pottera. Na obálce středečního vydání pak ilustrovaly proč: kdyby se obava ze „stereotypů“ a podobných tabu měla brát vážně, nešlo by nakreslit ani Trumpa, severokorejského Kima a spoustu dalších subjektů.

Dobře udělali. Taková tabu jsou nebezpečná. Pocit, že určití lidé jsou off limits už od narození a jakákoliv akce, která jim nesvědčí, je „projevem nenávisti“, přeci neomezuje jen kreslíře. Zasáhne-li celou společnost, může se pak stát třeba to … že se policie bojí pustit do vyšetřování zločinů páchaných příslušníky nějaké etnické skupiny, aby nebyla obviněna z rasismu.

Jako se to před pár lety stalo v anglickém městě Rotherham. A tisíc dívek na to doplatilo zničeným mládím.

*****************************

Hudební epilog
Dávný rok 1993. Zvykali jsme si na „korunu českou“ a rádio bylo téhle skladby plné. Australská skupina Midnight Oil.