Pokud se vám zdá titulek přemrštěný a nesmyslný, tak vězte, že je to samozřejmě záměr. Pravdu o jakémkoli Bohu či prorokovi nemůžete znát a tedy ani říkat či psát, protože jste Boha ani proroka nikdy nespatřili, či o tom přinejmenším nevíte, a konec konců co je to vůbec pravda, že? Pravdu vyndáváme vždy jako poslední argument, když nám dojdou důkazy. Protože pro ověření pravdy či boží existence důkazy nemáme a nepotřebujeme. V to prostě jen věříme, nebo případně nevěříme.

Tak je to i s uměním. Co je v umění pravda? Co je v umění dobro, či zlo? Může umění ublížit, či zabít? Dnešní islamisté, bojující na baštách evropských ambasád za svou muslimskou víru a politické zájmy, jakoby napovídali, že ano, umění dokáže ubližovat, zapalovat domy, zabíjet. Vždyť přece pravým vrahem obětí z islamistických nepokojů těchto dnů nejsou zápalné látky v rukou bojůvkářů, ani zbraně v rukou policie snažící se uklidnit dav.

Pravým vrahem jsou karikatury v dánském a norském tisku. K tomuto názoru se pomalu kloní i politicky ultrakorektní (rozuměj: levicoví) intelektuálové ze západu. Označit kresbu a jejího autora (či knihu, Satanské verše, příkladně, a spisovatele, třeba Rushdieho) za viníka zla a násilí, je snadné, protože tím se lehce odvede pozornost od sociálních a politických příčin, na jejichž konci zlo a násilí propuká. To tvrdí komentátoři z opačného pólu, ti, kdo zastávají stanovisko nulové tolerance k muslimskému (a jinému) násilnickému fanatismu, a prapůvodní záminku k násilí – ony karikatury – označují za projev svobody slova, která je v civilizovaném světě nedělitelná.

Ještě ale nikdo nepoložil následující otázku: byly ty kresby v dánském listu Jyllands – Posten a norském Magazinetu uměleckým projevem, popřípadě výrazem žurnalistického práva na svobodné vyjádření, či šlo o víceméně školáckou provokaci? Když se podíváte zblízka na ty kresby, a nemáte je „načtené“ jen zprostředkovaně četbou komentářů, zjistíte, že se ani z hlediska estetického, ani intelektuálního o žádné zvláštní bomby nejedná. Kresebně jsou na úrovni Dikobrazu 70.let a obsahově ještě pod ní. Na jednom obrázku má fousatý chlap (prý Mohamed, ale kdo to potvrdí, či vyvrátí) na turbanu doutnák od bomby. Na druhém má kolem fousů půlměsíc (znak islámu) a místo oka jako monokl pěticípou hvězdu (ta se vyskytuje v islámu, ale také v komunismu, a také na americké vlajce, tak si vyberte). Na třetím obrázku Mohamed vypadá jako chudý mnich se svatozáří ve tvaru půlměsíce nad hlavou, na další jako pastýř. Mně osobně se provokativněji, než ta slavná kresba s bombou na hlavě, jeví jiná kresba, na níž je údajný Mohamed doprovázen dvěma osobami s búrkou, pokrývkou obličeje.

Kresba je to však tak nepovedená, že není úplně zřejmé, zda má jít o ženy, a nebo o teroristy, proslulé uřezáváním hlav zajatců před kamerami islámské televize Al-Džazíra. Tak jako tak většina těch obrázků uráží – ne snad Mohameda, to neumím posoudit, ale určitě dobrý vkus. Kreslíři typu Jiránka, Renčína, Mareše, Kemela, Danglára či Reisenauera nás naučili dívat se na karikaturu jako na umělecký čin svého druhu. Už ne jen jako na politický plakát.

Mluvíme-li o umění a provokaci, pak do jaké kategorie byste zařadili Davida Černého s jeho Saddámem Husajnem, svázaným do kozelce a ponořeným do formaldehydové lázně? Snad ještě kdyby to bylo dílo původní, mohlo by se mluvit o provokační performanci. Či snad o výrazu občanského postoje. Je to ale dílo odvozené, přesněji řečeno plagiát. Původní dílo Černého dávného modernistického kolegy vypadalo nachlup stejně, jen místo Husajna byl v té bedně instalován žralok. Co v originále působilo jako svérázné, i když pro milovníky tradičnějších výtvarných žánrů asi těžko stravitelné gesto, u Černého je jen klukovina. To je jeden názor. Černý má jistě názor, že v Husajnovi stvořil umělecké dílo. Kdo to rozsoudí?

Fakt je ten, že bedna s Husajnem je stejně zbytečná jako Mohamed se zápalným turbanem. Obojí jsou projevy touhy autorů vyvolat konflikt, polemiku, upozornit na sebe, mediálně se zviditelnit, a to za každou cenu. Ohánět se pak svobodou slova a vytvářet si alibi pro svůj exhibicionismus poukazováním na věčná a nezadatelná práva, je pokrytecké.

Je nesporné, že muslimové nemají smysl pro humor, má-li se týkat jejich ikon. To ostatně nemají ani křesťané či třeba Židé. Je ale také nesporné, že výtvarníci typu Černého či autorů oněch kreseb nemají cit pro míru a dobrý vkus. Naše kolektivní vina na takových excesech je pak v tom, že takovým tvůrcům vytváříme podmínky, otevíráme dveře ke slávě, platíme je z veřejných rozpočtů, přidáváme jim auru výjimečnosti. Čímž pochopitelně posilujeme jejich sebevědomí a dodáváme jim pocit nekritizovatelných suverénů. Výstřelky typu Husajna v bedně či Mohameda s bombou jsou vlastně jen náhodnými důsledky tohoto přístupu. Jakkoli to ani na setinu vteřiny neospravedlňuje islamistické běsnění těchto dnů, říci je to třeba.

14.2.2006

(Psáno pro server Ćeská média)