MÉDIA: Politika, brutalita a novináři jako spoluviníci
Takové chování je infantilní, dětinské a připomíná školáky, kteří obviňují ze svých špatných známek pouze učitele. Jenže, a v tom je ten problém, podobně se chováme i my novináři, a to i ti nejslušnější z nás ve všech médiích, protože i oni jsou spoluviníky tohoto stavu. Dostatečně se nevzpouzí. Nezaregistroval jsem jedinou výjimku, pokud existuje, tak se omlouvám předem.
Zamlčovaná otázka zní: Do jaké míry se na eskalaci násilí podílejí média? To již v roce 2002 velice přesně popsal Holanďan Mark Elchardus, který v žurnalistické teorii zavedl pojem „drama demokracie“, jak nazval i svou knihu. Tímto pojmem popisuje způsob referování o politických událostech v posledních řekněme dvou dekádách. Autor tvrdí, že v bulváru a popmédiích (v něž se u nás prakticky proměnila všechna média či veškerá zpravodajství) se každý politický konflikt líčí jako válka, jako tvrdý zápas mezi pohádkovými kladnými a zápornými postavami, podle toho, které médium je jaké straně nakloněné, se jen mění znaménka před aktéry události.
Střet idejí, o který ve skutečnosti v politice jde, se zdá majitelům médií, šéfredaktorům a zřejmě i řadě redaktorů málo dramatický, těžko prodejný, a proto všechny střety personifikují a převádí v komiksové souboje, v nichž bojuje dobro se zlem. Estetika médií, založená na dramatickém příběhu, transferu emocí, deformuje informace a vnucuje redaktorům jinou etiku: toleruje díky prodejnosti velké posuny i v používání metafor a expresivního výraziva. A protože v období tzv. pozdní modernity (o které píše třeba naše teoretička médií Irena Reifová) existuje politika už jen jako politika mediovaná, tento slovník okamžitě převezmou zase politici a dochází k eskalaci „dramatu demokracie“.
Média v tomto dramatu působí jako katalyzátor. V minulém týdnu jsme toho všichni byli jasným svědkem: Když některá média připomněla, že s agresivní kampaní začala sociální demokracie, Jiří Paroubek – aby je přetrumfl – vyhlásil zákaz komunikace ČSSD s těmito médii. Věděl, že jen takovým krokem nesníží hladinu pozornosti, kterou stále bedlivě sleduje. (Připomeňme ale, že s brutalizací začal už jeho úspěšný předchůdce Zeman, který chtěl po vítězných volbách vázat své stranické legitimace do kůže poražených členů ODS.)
Horší je, že z této pasti neexistuje v současné době žádná snadná cesta. V době krize a upřednostňování elektronických médií a hlavně internetu, kdy se urputně šetří a zvyšuje konkurence, je to ještě obtížnější než v poklidných časech. Média totiž bojují bezohledněji o posluchače či kupce novin, protože na jejich počtu zase závisí příjem z inzerce, který tvoří velkou část příjmu všech médií a v některých případech i velkou většinu. Ale, a v tom je ten hlavní problém, největší nebezpečí tohoto stavu představují následky.
Polarizovaný stav médií a u nás skoro neexistující prestižní média a jen částečně fungující média veřejné služby zapříčiňují neexistenci sjednocujícího prostředí, které by umožňovalo kompetentní diskurs, tedy kvalitní diskusi a podporu vzniku pluralitních autorit, které by oponovaly politikům, což ohrožuje demokracii jako takovou, zvlášť ve střední Evropě, kde je ještě velice křehká.
Neil Postman napsal, že v Orwellově románu 1984 byli lidé ovládáni bolestí, v Huxleyho knize Konec civilizace byla kontrola nad občany zajištěna prostřednictvím slasti. A my můžeme dodat, že na počátku XXI. století jsme navíc ovládáni i fascinací rychlostí, jež občany zaplavuje informačním smogem, který nás dohoní všude pomocí počítačů a mobilních telefonů a který se skládá pouze z nic neříkajících fragmentů. Manipulace je ještě rafinovanější, takže ji začasté přijímáme s radostí, a proto i zároveň brutálnější. Z podílu na této brutalizaci veřejného prostoru se my novináři nemůžeme vyvázat a jsme spoluzodpovědní za to, že si opět čím dál tím víc lidí nedokáže uchránit svou osobnost a svou čest, i když o tom někdy ani neví.
(Přepracovaná verze rozhovoru pro Radiožurnál)
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel
