Jde-li o čtenost a náklad, jdou stranou jak novinářská slušnost, tak věcné zvládnutí námětu a odpovědnost vůči veřejnosti, která očekává pravdivé informace. Setkáme-li se s takto pokleslým přístupem k novinářskému řemeslu u bulvárních novin, je to nepříjemné, nikoli překvapivé. U solidně se tvářících Lidovek, jež k počestnosti zavazuje dlouhá tradice a orientace na čtenářstvo vyšší kulturní úrovně, to však působí nečekaně a odpudivě.Na jejich stránkách by se neměl objevit takový článek, jakým je politický diář Petra Koláře z 9. července uveřejněný pod názvem Sodovka, Tatrman a sex po jídle.

Autor dal ve střední části průchod chuti poplivat ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou a provedl to tak neodolatelným způsobem, že by si jako odměnu za nevychovanost zasloužil pár facek. Nejenže paní ministryni předhodil její rozpustilé výroky soukromé osoby z poměrně vzdálené doby o vztahu k jídlu a sexu, ale dovolil si posměšek kvůli jejímu jím pozorovanému přibírání na váze a doporučil jí zdravý sex jako protilék. Kupodivu ho nezaujala jiná její medializovaná vlastnost, a to objektivně změřená mimořádně vysoká inteligence. Je to nechutné.

Ony rozruch působící výroky zveřejnila Daniela Kovářová v době, kdy se jí o kariéře ředitelky Justiční akademie a později ministryně spravedlnosti nemohlo ještě ani zdát, k její současné činnosti nemají žádný vztah. Hodnota ministra není dána jeho dávnými soukromými úlety, ale současným pracovním výkonem. V této souvislosti si měl autor spíše všimnout nápaditosti, s jakou se Daniela Kovářová pustila do spuštění projektu zavedení domácího vězení, někdejšího vývěsního štítu exministra Pospíšila, jím nakonec zanedbaného a časově oddáleného. Sexistická poznámka o údajném "přibírání" paní ministryně v době, kdy se štíhlost považuje za jeden ze základních prvků tělesné krásy a zdraví, je neomaleným útokem na její ženské sebevědomí, zmínka o užitečnosti kvalitního sexu je nekonečně sprostá.

Po tomto úvodu se autor začal věnovat jejímu výkonu ve funkci, a to zcela nemilosrdně, bez ohledu na to, že do ní nastoupila před pár týdny bez předchozí průpravy v politické práci nebo v řízení jiného velkého úřadu a ke všemu ve velmi složitém období. Petr Kolář má jasno v tom, že vrácení Jiřího Křivance bylo jejím selháním, aniž by vysvětlil proč. Sám sice zastávám již dříve veřejně vysvětlený názor, že k němu nemělo dojít a paní ministryně se měla spíše postarat o urychlené obsazení již čtyři roky neobsazeného úřadu krajského státního zástupce v Hradci Králové. Ale musím připustit i jiný náhled: Jiří Pospíšil se veřejně přiznal, že Jiřího Křivance vydíral požadavkem na vrácení Adama Bašného do funkce vedoucího liberecké pobočky svého úřadu, tedy že překročil svou zákonem vymezenou pravomoc, a odvolal ho, protože vydírání nepodlehl. Z tohoto pohledu ovšem lze rozhodnutí Daniely Kovářové chápat také jako nápravu personálního přehmatu předchůdce a zbytek nepříznivého dojmu lze přičíst na vrub její mediální neobratnosti.

Nad rámec této výtky ovšem podotýkám, že všecky debaty kolem odvolání a znovujmenování Jiřího Křivance mají společného jmenovatele s případem zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka ze dne 4. června 2007: státní zástupci, věrni svým inkvizitorsky-totalitním vzorům utajují před veřejností skutkový základ obou kauz. V tomto případě netušíme, jaké vady vytýká Adamu Bašnému pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, který nepochybně svedl Danielu Kovářovou k spornému rozhodnutí. V obou případech se přeme o vnějškovosti, zatímco k informacím o podstatě věci nás následovníci totalitní prokuratury nepustí, upírajíce nám právo kontroly nad výkonem jejich služby veřejnosti bez ohledu na společenský ohlas jejich podivných a aspoň částečně zřejmě protiprávních kejklů.

Autor se zejména postavil na obranu hrstky severomoravských žalobců, kteří se bouří proti zrušení ostravské a brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Paní ministryni napadl, aniž by si řádně zjistil skutkovou podstatu sporu. Jde v něm o to, že vrchní státní zástupkyně v Olomouci, Milena Hojovcová, navrhla paní ministryni, aby zrušila pobočky jejího úřadu v Ostravě a Brně. Uskutečnění návrhu se podle Práva dotkne života a práce osmi z celkového počtu 31 žalobců, zaměstnaných na VSZ v Olomouci.

Zlí jazykové tvrdí, že opatření není vedeno snahou o zjednodušení řízení VSZ v Olomouci a dosažení úspory peněz, jak uvádí Milena Hojovcová, ale jejím záměrem je ztrpčit život a utužit dohled nad těmi z jejích podřízených, kteří nadále brojí proti pochybnému zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka. Mezi nimi se obvykle na prvním místě zmiňuje Ivo Ištván, bývalý vrchní státní zástupce v Olomouci, který se kdysi vepsal do dějin státního zastupitelství jako světlá osobnost svým zásadovým profesionálním odporem proti nátlaku Marie Benešové v kauze exposlance Kořístky a stejně se postavil Renatě Vesecké v aféře "Čunek-Vesecká". Ten ovšem dříve z Brna do Olomouce běžně dojížděl a necítil se tím šikanován. Netuším, proč by mu to mělo vadit dnes.

Milena Hojovcová je nesporně oprávněna podávat návrhy tohoto druhu, zvlášť když se týkají jen hrstky žalobců. Nesmyslnost humbuku, který se nespokojení žalobci snaží prostřednictvím neodpovědných novinářů vyvolat, je zřejmá ze srovnání s poměry na pražském státním zastupitelství, které působí na větším území, zaměstnává 57 žalobců a řeší více kauz než VSZ v Olomouci. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci je nadřízeno dvěma krajským státním zastupitelstvím, pražské šesti, ale nikdy žádné pobočky nemělo, nemá a o jejich zřízení neuvažuje. Pochybuji, že by se dalo prokázat, že VSZ v Olomouci má díky členitější organizační struktuře lepší výsledky než pražské, soustředěné na jednom místě.

Tím je dán i rozměr problému: na rozdíl od Petra Koláře nepovažuji za neodpovídající příměr Daniely Kovářové, která pro názornost věc srovnala s hypotetickým sporem mezi výpravčím nádraží v Kotěhůlkách s ředitelstvím Českých drah, řešeným přes ministra dopravy: ve státním zastupitelství pracuje více než tisíc žalobců, osud osmi z nich není záležitost, kterou by nezbytně musel řešit ministr. Tím méně to je ovšem problém pro vládu, která do činnosti státního zastupitelství zasahuje pouze jmenováním nejvyššího státního zástupce a výkonem státní správy přes ministra spravedlnosti. Vnitřní organizace jednotlivých státních zastupitelství je podružná organizační záležitost, kterou se vláda ani nesmí zabývat. Úvahy o tom, že snad ministryně přechodné vlády nemá kompetenci k zrušení poboček, jsou proto vysloveně "ujeté", zvlášť když nejde o nevratné opatření.

V Kolářově článku je navíc zajímavá zmínka o Mileně Hojovcové jako "nedílné součásti tzv. justiční mafie". Je zřejmě nad úrovní intelektuální kapacity průměrného českého novináře pochopit, že nesmyslný je sám název "justiční mafie", protože účastníky "spikleckého centra", kterému tento název přiřkla exprokurátorka Marie Benešová, jsou až na soudce Pavla Kučeru a advokáta Pavla Němce pouze státní zástupci, kteří nejsou součástí justice. Dále je zřejmé, že označení se týká skupiny, která dle paranoidních představ Marie Benešové a jejích souputníků měla organizovaně zmanipulovat trestní řízení proti Jiřímu Čunkovi a dnes může prakticky za vše, co se v resortu spravedlnosti děje, včetně ustanovení Daniely Kovářové do funkce . Hlavně je zvláštní, že k této fiktivní skupině Petr Kolář přiřadil Milenu Hojovcovou, která v době vypuknutí aféry "Čunek-Vesecká" byla bezvýznamnou městskou státní zástupkyní v Brně (pozn.: úřad s postavením okresního státního zastupitelství) a skandální aféra se jí vůbec netýkala. Přišla do styku až s jejími následky, např. jako svědkyně v pověstném řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové u Krajského soudu v Praze, kde se chovala neutrálně.

"Ostruhy" si možná vysloužila tím, že zastavila protikorupční policii, která chtěla zahájit prověřování anonymního trestního oznámení proti nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké právě kvůli jejímu zásahu do kauzy Jiřího Čunka. V tomto směru ovšem sotva měla jinou možnost, protože ji k takovému rozhodnutí vedl protiústavní článek 16 předpisu, zvaného Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.12/2003, vydaného Marií Benešovou, která se vždy držela zásady, že si "nenechá odstřelovat své lidi" a přispěla tak k marasmu, plynoucímu z nedotknutelnosti soudců a státních zástupců, která je chrání téměř stejně jako zákonodárce jejich ústavně zakotvená imunita. Pokud Petr Kolář vyčítá Mileně Hojovcové, že při rušení poboček se řídí snahou mít pod kontrolou "odbojné" státní zástupce, kritizuje ji za uplatnění zákonné pravomoci způsobem, jenž je patrně racionální. O "odbojné" žalobce nemusí mít při tom starost, protože mezi nimi jsou silné osobnosti, které se kvůli dennímu styku s nadřízenou stejně neohnou.

Pokud by Petr Kolář o Mileně Hojovcové napsal, že je loajální ke své nadřízené, měl by asi pravdu, ale ani to není přestupek, který stojí za hanobící začlenění do nějaké "zločinecké" struktury. Totéž by případně platilo o Vlastimilu Rampulovi.

člen spolku Šalamoun