S názory pana Doležala ne vždy souhlasím, zejména jeho pohled na odsun Němců je dle mého poněkud extrémní, ač je zajímavým námětem pro přemýšlení ve společnosti, kde se běžně dostává pouze výkladu jednoho oficiálního o hodných Češích a jak to těm Němcům patřilo. V článku Mediokracie, uveřejněném v Neviditelném psu 6. dubna, se ovšem podle mě trefil zcela do černého.

Nechci se pouštět do konkrétních příkladů, ty už pan Doležal rozebral do detailu, chci se zamyslet spíše nad obecnou rovinou celé věci. Článek 17 Listiny základních práv a svobod ČR poskytuje právní garanci svobody slova a tisku v našich podmínkách. Tato svoboda jistě představuje jeden z nejzákladnějších principů demokratického a ústavního státu a nelze ji potlačovat. Problém ovšem nastane, pokud máme svobodu tisku vymezit. Přesněji řečeno určit, kde svoboda slova končí a začíná čistá sprosťárna. Jsem přesvědčen, že česká média tuto hranici, byť pochopitelně nejasnou, často překračují. Že tak činí tisk bulvární, to je sice politováníhodné, ale vcelku očekávatelné. Je to konec konců podstata jejich činnosti. Že tak ale činí i média, která sama sebe nazývají seriózními, je na pováženou.

Novinář je přesvědčen, že je něco jako bůh. Stojí nad právem, nad morálkou, nad slušností. Nic mu nesmí stát v cestě za jeho svatým cílem, za dle něj oprávněnou kritikou vládnoucích a privilegovaných a jejich očerňováním. Pokud se objeví někdo, kdo snad slovem vyjádří nespokojenost s takovým činěním, je hned pranýřován jako individuum se sklony diktátorskými, bažící po útlaku hrdinných publicistů, bojujících za práva nás, veřejnosti. Novinář ví, že špína prodává, proto se snaží té špíny najít co nejvíc. A kde ji nenajde, tam je nutno ji okamžitě a více či méně obratně vytvořit, jako se stalo ve slavné vířivkové kauze. Když něco najde, hned s tím do tisku, nesejde na tom, jestli je to pravda nebo ne. Je smutnou realitou, že něco jako morálka, profesní etika nebo čest v českých médiích aby člověk hledal se svíčkou.

To by samo o sobě nevadilo. Potíž ale spočívá v tom, že média mají obrovský vliv. Téměř veškeré informace, kterých se komu dostává, jsou filtrovány právě novináři a to jim dává do ruky mnohem víc moci než všem třem odvětvím státní moci dohromady. Na rozdíl od státní moci ale není novinář nikým a ničím kontrolován. Jen a pouze poptávkou po jeho produktech, která ale bývá bohužel nepřímo úměrná realističnosti či snad dokonce kvalitě těchto produktů. Pokud nejsou novináři sami o sobě odpovědní a slušní, není se co divit, že je nutný vnější zásah, v našich podmínkách představovaný novelou trestního zákona zvanou náhubkový zákon. Nejde o snahu o potlačení svobody médií, jde o snahu o suplování sebekontroly a etiky médií. Jako každé suplování je to řešení nešikovné a nepraktické, ale dle mého názoru není zbytí.

Dokud se budeme v českých médiích setkávat s bohorovností a přístupem „já jsem novinář, kdo je víc“, nedostane se naše demokracie ani o píď dál. Je na čase, aby se začala objevovat nová generace novinářů, kteří znají i pojmy jako je čest nebo slušnost, a nahradila současnou garnituru rádoby investigativních novinářů.