MÉDIA: Kamba aneb Skrytý význam banalit
Vsaďte se, že na tyhle otázky má každý z nás jasnou a vyargumentovanou odpověď.
Žádná jiná témata nebyla v posledních měsících prodiskutována tak podrobně a s takovou vervou jako tahle. Přitom jde vesměs o témata nijak zvlášť důležitá, nebo přímo banální.
Je ovšem fascinující, jak zaplnila veřejný prostor. To jako by jim samo o sobě dodalo na významu.
A pak taky to, že se jim v novinách věnovali renomovaní političtí komentátoři zvučných jmen.
Když zalistujeme takzvaně seriózními deníky, zjistíme, že například reprezentační skandál týden poté rozebíralo minimálně deset komentářů. A to nikoliv na stránkách vyhrazených sportu, nýbrž obvykle důležitým politickým nebo společenským tématům.
Je to zhruba stejný počet komentářů, jako bylo v týchž denících otištěno minulý týden k vládnímu návrhu daňové reformy. Tedy dokumentu, který – na rozdíl od nějakého hotelového večírku – má potenciál ovlivnit za necelé dva roky obsah našich peněženek.
Ale co víc, komentáře věnované poklesku fotbalistů jsou vtipnější, jasnější a srozumitelnější. Autoři zacházejí s argumenty suverénně a svůj názor dokážou bravurně obhájit. Je radost jejich texty číst. Tím spíš, že se někdy od této události dokážou odpíchnout k velkolepým výkonům, třeba metafoře celé naší národní povahy.
A to ani nemluvě o názorové bitvě, která se strhla ohledně Kaplického projektu knihovny. Jeho realizace je sice o něco významnější než morálka fotbalistů – výsledek budou mít mnozí z nás denně na očích! – ovšem ne o moc. A přesto se do urputné a bouřlivé diskuse zapojili také věhlasní spisovatelé, teoretici umění či představitelé významných institucí. Mnohé z publikovaných textů byly vynikající.
To názory komentující navrhované daňové změny byly až na výjimky neslané nemastné. Jakoby postrádaly jasnost a pádnost. Takové to obvyklé „nebude-li pršet, nezmoknem“, kdy autor vyjmenuje pár argumentů pro, pár proti, a nakonec z toho vybruslí nějakou relativizující pointou.
Coby bývalý deníkový komentátor pro to mám pochopení. Celá politika je tvořena několika neustále se opakujícími schématy a ta lze komentovat jen na omezený počet způsobů. Jasně a zajímavě jednou, dvakrát, třikrát, možná dvacetkrát, ale popadesáté to umoří i toho nejvytrvalejšího komentátorského vola.
Jak komentovat situaci, kdy vláda rozklížená stíhaným úplatkářem předkládá nejasně kompromisní návrh reformy, který je kritizovaný zleva populisty a zprava vyděrači? Jak to vysvětlit čtenářům? Jaký napsat názor, aby na stránkách zajiskřil a vyvolal chytrou polemiku? Těžká, přetěžká práce. Lze pochopit radost komentátora, když mu události naopak připraví neotřelou kombinaci prohraného reprezentačního zápasu, dvaceti lahví vína a tří prostitutek.
Pozoruhodně se setkává nabídka s poptávkou. Čtenáři jsou přímo vzoroví: pozorní, informovaní a připravení k polemice. Mnozí znají i detaily: například který bulvární deník večírek fotbalistů odhalil nebo v kterém hotelu to bylo. Nemám to podloženo žádným výzkumem, ale určitě jich je víc než těch, kteří vědí, co je to superhrubá mzda nebo jaké sazby DPH vláda plánuje.
Co s tím? Máme hořekovat nad tím, že se utápíme v banalitách a že nás v tom noviny i jejich nejlepší autoři ještě podporují? Jenže možná je to naopak a banální v pravém slova smyslu je právě politika. Neinspirující, vyprázdněná a točící se stále dokola. To provokující a živé se odehrává mimo.
Co se dá po několika měsících ještě říct nebo napsat o Čunkovi? Že je ostuda, že ještě z vlády neodešel, protože ho stíhá policie a protože mu jeho skandál brání v normální práci. Ani v hospodě dnes takové téma nevydrží déle než pár minut.
Ještě že Čunek umí zájem publika udržet a včas vypustil své pitomé výroky o Cikánech. Jenže to je přesně téma z té druhé skupiny. V principu nedůležité, bez konkrétního vztahu k realitě, takové plácnutí do vody. Možná proto se o něm dá tak mnohovrstevnatě a dlouze diskutovat.
V debatách o zdánlivě bezvýznamném a nedůležitém můžeme dojít k zásadním zjištěním. Díky banalitám prozkoumáváme tenké hranice mezi morálkou a pokrytectvím (fotbalový skandál), hledáme měřítka obecného vkusu (Kaplického knihovna) či meze české politické korektnosti (Čunkovi Cikáni).
A i kdyby ne, je dobré už jen to, že se jimi s takovou vážností a nasazením zabýváme. Tahle „náhradní“ témata jsou cosi jako sudoku českých komentářů: bystří naše smysly a vytrhují nás z nudy, kterou pociťujeme nad takzvaně zásadními politickými problémy. Jsou kořením veřejného prostoru. Neučiní mizerně navařený hlavní chod stravitelnějším. Ale dodají mu chuti.
V tom je skrytý význam banalit.
LN. 14.4.2007
Autor je novinář
