Fascinuje nás víc příběh mladé Rakušanky, kterou pomatený únosce držel osm roků ve sklepě svého domu, anebo to, že dívka prodala své zážitky a pocity médiím za astronomické peníze?
Divná otázka, a taky těžká. Copak to můžeme oddělit? Nestalo se jedno už součástí druhého? A není miliónový honorář pro Nataschu Kampuschovou vlastně happyendem jejího dramatického příběhu?
Většina z nás to tak bere. Dokonce včetně seriózních komentátorů. "Ty peníze se dají vykládat i jako jistý druh odškodnění," píše například Petruška Šustrová v Lidových novinách. A Marek Švehla v Respektu její myšlenku dokončuje: "Natascha za to alespoň bude moct studovat a vůbec si zařídit nový život."

Dejte story, vezměte si šek

Logika těchto úvah je jasná. Natascha toho mnoho vytrpěla a teď má jakési právo na satisfakci. Asi jako když někdo po mnohaletém úsilí dosáhne cíle a teď žádá odpovídající odměnu.
Jenže v tom je zároveň úskalí téhle logiky. Lidské prožitky nejsou hmotným ani nehmotným statkem, který by bylo možné opatřit copyrightem a dát na trh. Copyrightem lze chránit až konkrétní autorské dílo, které na jejich základě vznikne. Samotný prožitek - až hororově děsivý, jako byl ten Nataschin, anebo třeba i příjemný - žádným autorským dílem není.
Když média platí Natasche peníze pouze za to, aby s nimi mluvila, je to špatné a pro média dokonce zhoubné. Platit peníze zdrojům informací je jedním z nejtěžších novinářských hříchů.
Dává to smysl. Informace má pro novináře největší hodnotu, je-li předána bez vedlejších úmyslů. Jakmile je označena cenovkou, automaticky se vynořuje podezření: nebyla předtím vylepšena, aby cena mohla být vyšší?
Přesto tento druh žurnalismu - nazývaný Angličany "chequebook journalism" aneb novinařina s šekovou knížkou - v poslední době kvete. Praktikují ho hlavně bulvární média, nejznáměji asi britský magazín OK!, který za informace platí desítky miliónů liber ročně.
Nejvíc jsou ceněny informace ze soukromí a je jedno, jestli je zprostředkují samy celebrity (a nechají například exkluzívně vyfotografovat svého novorozeného potomka), anebo někdo jiný (bývalí partneři a přátelé, zaměstnanci, případně prostitutky). Své zážitky mohou zpeněžit i lidé, kteří přežili nějakou tragédii nebo katastrofu. Samozřejmě jen v případě, že jsou dostatečně morbidní a výjimečné.

To byl ale hezký příběh!

Cynici namítnou, že média platila svým informátorům vždy, i ta tzv. seriózní. Nelze to vyloučit, dokonce je to pravděpodobné. Ale dělala to tajně a spíše výjimečně.
Dnes se kolem informací na prodej roztočil celý mediální průmysl. Co dříve bylo běžné jen v bulvárních médiích v Austrálii a v Británii, se v poslední době praktikuje i v novinářsky puritánské Americe.
A případ Nataschi Kampuschové posouvá tento standard zcela zjevně také do médií seriózních. Divné je, že to všichni akceptujeme, a to včetně lidí, kteří ovlivňují veřejné mínění. Často slyšíme právě argument o "odškodnění", které si týraná Natascha zaslouží a které jí umožní návrat do života. Nic proti tomu. Jen není jasné, proč jej mají financovat média.
Logické by to bylo naopak. Kdyby si Natascha Kampuschová své soukromí chránila, jak prý původně bylo v plánu, a kdyby se v něm média navzdory tomu rýpala. Pak by je mohl tým jejích právníků žalovat a žádat co nejvyšší satisfakci. Soud by tomu byl jistě nakloněn.
Jenže Natascha či lidé ovlivňující její rozhodnutí na to šli opačně. Místo právníků najali mediální experty. A ne ledajaké. Mužem číslo jedna se stal Dietmar Ecker, muž proslulý jako poradce sociálních demokratů či banky Bawag při jejím nedávném finančním skandálu.
Experti Nataschin příběh úhledně zabalili a rovnou prodali. Z pohledu Nataschi to bylo chytré. Peníze dostala hned, svůj mediální obraz má pod kontrolou a je ušetřena martýria soudních projednávání. Ale z pohledu médií?

Kde je realita a kde fikce?

Všimněme si: v "miliónovém" kšeftu jsou v Rakousku namočena tři média. Vedle bulvárního deníku Kronen Zeitung a povrchně zpravodajského magazínu News také rakouská státní televize ORF. Všude čteme ujišťování, že televize Kampuschové za exkluzívní práva nic nezaplatila.
Málokdo tomu věří. Ale i kdyby tomu tak bylo: ORF funguje jako překupník, který přeprodává svá práva dál do světa. Píše se až o 120 televizních kanálech. Je celkem jedno, že tyto peníze ukládá na konto jakési nadace, zřízené ku prospěchu Nataschi Kampuschové. Pro seriózní médium s agendou veřejné služby je to nedůstojné. (A mimochodem, není úplně jasné, jak s veřejnou službou České televize souvisí to, že interview rovněž koupila a odvysílala. Ale to je detail. Aspoň měli intelektuálové a komentátoři o čem klábosit.)
Nepochybné je, že interview s Nataschou nemá s žurnalistikou nic společného. Proč? Tím se obloukem vracíme k "novinařině s šekovou knížkou" a k jejímu hlavnímu paradoxu. Nevíme totiž, co ve výpovědi unesené dívky je realita a co fikce. Co jsou skutečné emoce a prožitky, a co vymyslel tým "mediálních poradců". Třeba proto, aby byl příběh lépe prodejný hollywoodským producentům.
Ignorujme příběhy s připevněnou cenovkou. A koho přece jen zajímají skutečné emoce únosce a jeho oběti, ať si přečte knížku Sběratel, kterou se v roce 1963 proslavil britský spisovatel John Fowles.
Je vymyšlená od začátku do konce. A přesto je nejspíš pravdivější než ta našlehaná rakouská mediální blamáž.

HN, 14.9.2006

Autor je ředitelem pro strategii týdeníku Respekt