Již několik týdnů probíhá na stránkách Práva i v jiných tiskovinách (A2) intelektuální debata o pojetí lidských práv mezi Petrem Drulákem a Jiřím Přibáněm.

Bylo by to pro běžného čtenáře jistě zajímavým, ale asi málo praktickým povídáním nebýt toho, že jako příklad pro svá tvrzení o prioritě „základních“ lidských práv před právy sociálními a ekonomickými uvádí pan Přibáň příklady ze života právě těchto obyčejných lidí. Nedávno psal o tom, že čínský rolník „bojující s nadnárodními korporacemi používá obyčejný selský rozum a ví, že bez základních práv a svobod, jakými jsou svoboda projevu a shromažďování, nebo právo na řádný soudní proces se nemůže dovolat ani žádných sociálních práv…“ V článku „Lidská práva: katastrofa nebo globální šance?“ (Právo 18. září 2014) pak se pan Přibáň na tento příklad odvolává a píše, že „do tohoto příkladu můžeme dosadit mongolské švadleny nebo českého automechanika...“, neboť jejich osud podporuje „jednoduchý logický závěr, že bez dodržování základních lidských práv nejsou vynutitelná ani práva sociální a ekonomická“.

Nevím, odkud autor bere informaci o tužbách čínského rolníka nebo mongolské švadleny, ale bezpečně vím, že přehlíží jednu ze základních realit současného světa: oni „rolníci a švadleny“ neprchají ze svých zemí do Evropy nebo do USA proto, že by jim doma chyběla „základní lidská práva“, ale proto, že jim jde o mzdu, sociální zabezpečení a slušný život, tedy spíše o práva sociální a ekonomická. A co víc: nejenže většina z nich se, žel, nehodlá nikterak podílet na realizaci lidských práv zdejších občanů, ale přináší si s sebou a hodlá zde realizovat své vlastní pojetí práv, které je s pojetím lidských práv, která má na mysli pan Přibáň, v zásadním rozporu.

Je to vše asi trochu jinak: onen rolník „bojujícími s nadnárodními korporacemi“, resp. s jejich vlastníky, musí bojovat právě proto, že tito vlastníci realizují jedno ze základních lidských práv, totiž právo vlastnit majetek, které však v současném světě zplanělo tak, že v konkrétní zemi 2 % obyvatel vlastní 40 % národního bohatství a 80 % „rolníků a švadlen“ nevlastní nic. A i onen „český automechanik“, jehož životní úroveň je samozřejmě nesrovnatelná s úrovní života jmenovaných „rolníků a švadlen“, by jim vysvětlil, že realizovat svá základní lidská práva má sice zaručeno, neboť shromažďovat se, psát a cokoliv říkat může podle libosti, aniž by to však mohlo jeho ekonomické postavení jakkoliv reálně ovlivnit.

Jiří Přibáň se ve zmíněném článku sugestivně ptá: „Je pro lidskou důstojnost skvělé, když tyranská vláda zajistí svým lidem blahobyt?“ Nevím, co autor soudí o lidské důstojnosti milionů bezdomovců, beznadějně chudých a sociálně vyloučených lidí v zemích „netyranských vlád“, kde jsou základní lidská práva bezpečně zajištěna, ale vím, že proti vládám, které si s lidskými právy, jak je chápe pan Přibáň, žádné starosti nedělají, a přesto zajišťují svým občanům blahobyt (např. Saúdská Arábie nebo Bahrajn), se nebouří tito občané, ale takoví obhájci lidských práv, jakými jsou např. bojovníci „islámského státu“.

Postmoderní svět je totiž dnes zcela jinde, než byl v době, kdy se sepisovala Všeobecná deklarace lidských práv. Podmínky života lidí se mění a vše lidské (a ničím jiným „základní lidská práva“ nejsou) se mění s nimi. Čím dříve to i renomovaní zastánci „ základních lidských práv“ pochopí, tím dříve přestane většina společnosti nad některými představami nechápavě kroutit hlavou…

Pod titulkem „ Kvůli čemu prchají švadleny“ bylo otištěno v Právu 8. 10. 2014