Jeden trend, který se rozmáhá mezi novináři a který proměňuje novináře v herce.

Počkejte, co tím myslíte?

Snahu některých novinářů nemít svůj vlastní názor, nebýt sám sebou, ale naplňovat roli, kterou od něj vyžaduje zaměstnavatel. Do jisté míry je to pochopitelné u veřejnoprávních médií, v nichž moderátor by měl zůstat ve sporech neutrální a je na divákovi či posluchači, aby si vybral. To bych plně respektoval, s čím mám ale problém, je to, že se s takovým převtělováním do rolí setkávám i v privátních médiích. Jsem třeba pozván jako host do nějaké diskuse, s partnerem se utkám o nějaký názor třeba na způsob vedení předvolební kampaně, partner mně oponuje, vysílání skončí a já mu povídám, člověče, tos přece nemohl myslet vážně. On se na celé kolo zasměje a řekne: To si piš, že jsem to nemyslel vážně. A proč jsi to tedy říkal, optám se a on odpoví: Aby bylo ve vysílání větší napětí! Jinak by to přece byla nuda. Divák potřebuje emoce a my potřebujeme, aby nás nevypnul.

To je jistě pravda, že napětí v diskusi diváky přitahuje…

Souhlasím, ale pozor, za tím názorem, který někdo do veřejného prostoru pouští, by mělo být přesvědčení, argumentace a analýza faktů, pokud jde jen o pouhá mínění, je tento střet umělý jako ve špatně hraném ochotnickém divadle. Takovému střetu nemůže pak věřit ani divák či posluchač a hlavně každý umělý střet devalvuje téma, o kterém se vysílá. Jak známo prostředky, které zvolím, abych něčeho dosáhl, určují cíl. Jinými slovy způsob zvolené cesty mi diktuje cíl. Tyto parlamentní volby to přece jasně dokázaly: Právě způsob, jakým pan Paroubek chtěl dosáhnout vítězství, ho dovedl k prohře. A totéž platí i o prestižních médiích, budeme-li volit levné cesty, jak oslovovat posluchače, nakonec je ztratíme. Tentokrát se objevil ještě jeden efekt: Volby máme za sebou, ale zvýšená emocionalita v médiích zůstala: stejně vypjatým slovníkem se začalo psát i o vyjednávání trojkoalice, která jsou ve skutečnosti věcná.

Můžete uvést ještě nějaký jiný konkrétní případ?

Mohu a budu v tomto případě osobní. Pan Petr Holec zveřejnil v Reflexu v rubrice Politika článek s názvem O hodném Paroubkovi (a hloupém Rupnikovi), v kterém naráží na rozhovor, který jsme vedli s profesorem Jacquesem Rupnikem pro server Aktualne.cz. Zatímco Rupnik připomíná historickou roli sociální demokracie v Evropě a upozorňuje na to, že sociální stát zavedl jako první kníže Bismarck a u nás ho podporoval Masaryk a pak na něm byla vystavěna celá poválečná Evropa, a říká, že se mu Jiří Paroubek nezamlouvá, autor článku v Reflexu tento obsáhlý rozhovor interpretuje jen jako chválu Paroubka a pustí se do Rupnika a tvrdí, že nešlo o ideologický boj proti sociální demokracii, protože tu považuje jen za demokratický koncept, jak přijít na buben.

Item: Pan Petr Holec proti věcné analýze, která vyžaduje přesné čtení, postavil několik propagandistických hesel a urážek, aby na stránku svého časopisu přidal víc emocí. Vystoupil z namáhavé řehole zasvěceného komentátora-analytika a hraje pouze roli herce-provokatéra. Takový typ žurnalistiky ale skrývá dvě nebezpečí: zaprvé vede k eskalaci emocí, lidem je třeba stále dávky zvyšovat, a za druhé v jisté chvíli se tento koncept vždy vyčerpá a čtenáři či diváci se od něj odvrátí. Emoce, na rozdíl od informací, nejsou obměnitelné, ty se dají jen do jisté míry zvyšovat, proto takový koncept nemůže mít nikdy dlouhé trvání. Vlastně to potvrzuje to, co již v osmdesátých letech minulého století napsal Neil Postman, že každé médium je metafora a všechna sdělení o vnějším světě jsou médiu, v kterém vyjdou, podobná. Určují-li tuto podobnost emoce, jsou pak tato sdělení ještě podobnější.

Autor je novinář a spisovatel