Každý by se měl občas zastavit, ohlédnout a provést nějaké stručné zhodnocení svých činů a názorů za uplynulé období. Ne všichni k tomu najdeme sílu a chuť, navíc paměť je ošidná, s odstupem času se vzpomínky uhladí, nepříjemnosti zmizí, hezké zážitky se naopak zvýrazní. To platí o osobních prožitcích, mnohem víc však o našem vnímání událostí ve společnosti a ve světě kolem nás. To jsou záležitosti, které se nás většinou nijak hluboce nedotýkají, neprožívali jsme je tolik intenzivně, a tak mnohem snáz zešednou a vytratí se do hlubin zapomnění.

Oproti běžnému člověku mají výhodu lidé, kteří své názory zprostředkují ostatním pomocí písemného nebo mluveného projevu. Ti si mohou své zápisky čas od času projít a – je-li zájem – třeba vydat knižně.

Mezi takové publicisty patří bezpochyby i politolog a sociolog Ivan Gabal, jehož články znají mnozí čtenáři i ze stránek Neviditelného psa. Ivan Gabal ale pochopitelně nepublikuje jen v tomto deníku, jeho komentáře vycházejí v denících jako Mladá fronta Dnes, Hospodářské noviny nebo Sme, názory uveřejňuje i na svém blogu na Aktualne.cz a promlouvá i k posluchačům ČRo 6 stejně jako na mnohých přednáškách.

A právě v těchto dnech se Ivan Gabal ohlédl a prošel své texty za uplynulých deset let. Vytřídil je, chronologicky seřadil, rozdělil do několika tematických celků a my si nyní tento soubor můžeme přečíst v knížce nazvané Hrách na zeď.

Po úvodu Změna paradigmatu, který vyšel před třemi lety v MfD pod názvem Konec provincialismu v Čechách, se můžeme pustit do čtení statí v kapitole Terorismus. Za ní následují články a přednášky roztříděné do dalších kapitol (NATO, EU a my; Armáda České republiky; Radar; Vláda a volby). Knihu pak, místo epilogu, uzavírá šest let starý text o tom, jak si tady vůbec žijem a jak přemýšlíme, co s tím NATO a co s tím „Bruxelem“. Fejeton, uveřejněný pod pseudonymem Franta Loket ve Slovenských listech, končí prognózou: “Ale nakonec, Evropa a NATO přeci nejsou všechno. Zvolíme si Klause i Mečiara, uděláme je králema, založíme Těžkoslovensko, kde to všichni umíme, a budeme psát rok 2WC2. Proč vlastně ne.“

Inu, ne všechny fejetony musí končit optimisticky, ale po tom, co jsme pročetli články v předcházejícíh kapitolách, máme dojem, že předpověď Franty Lokte se moc netrefila. Nebo snad ano? Aby se ta slova nenaplnila, s tím by nám mohly a měly pomoci i články Ivana Gabala. A hlavně naše chuť a vůle.

O tom, zda nám s tím pomůže i naše politická elita, si můžeme udělat názor právě v této knížce. Spíš pesimistický názor, lze se obávat.

(Ivan Gabal – Hrách na zeď, Nakladatelství Karolinum, Praha 2008, ISBN 978-80-246-1537-0)