JUSTICE: Ticho není pohoda
Nejvýznamnějším mediálním námětem je vpád tvrdé zimy do celé Evropy, který ale veřejnost nepohoršuje, protože výkyvy počasí patří k přirozenému řádu věcí. Jako neskutečný přízrak plují v mediálním prostoru zprávy o děkování a odcházení téměř čtyř tisíc lékařů, jimž by měly dodávat na dramatičnosti chmurné předpovědi zhroucení našeho zdravotnictví po 1. březnu 2011. Jde ale o divadlo tak absurdní až do neuvěřitelnosti, že zajímá jen novináře, kteří nemají najednou o čem psát, a hlasatele, kteří nemají o čem mluvit. Nejzajímavější na něm je zjištění, že děkují a odcházejí lékaři-negramotové, kteří nestačí na jednoduchý právní úkon rozvázání pracovního poměru a museli proto pomoci advokátní kanceláři ke skvělému obchodu sériové výroby téměř čtyř tisíc výpovědí.
Všední život jde ale dál mimo pozornost médií, lidé dále žijí své běžné radosti a strasti. Nejinak je tomu v tradiční oblasti mého zájmu, v životě nespokojených „zákazníků“ české justice, jejichž starosti mají často tragický podtext a zatlačují v jejich myslích vše ostatní. Nezajímá je, zda je Libor Michálek poctivý člověk nebo provokatér, neboť mají plnou hlavu daleko vážnějších otázek, např. zda je soud zprostí obžaloby, zda vyhoví jejich odvolání, jak dopadne projednání jejich ústavní stížnosti apod. Ještě palčivější otázky trápí ty, kteří skončili za mřížemi, ať již právem nebo v důsledku justičního přehmatu: zda je navštíví jejich blízcí, zda jim velení věznice povolí novoroční vycházku, zda soud vyhoví právě podané žádosti o podmíněné propuštění apod.
Těžké chvíle zatím ještě na svobodě prožívá mladý muž, který v těchto dnech obdržel příkaz k nástupu trestu. Před deseti lety se měl zúčastnit brutálního loupežného přepadení, při němž měl pažbou pistole způsobit krvácející zranění přepadenému. Vyšetřování trvalo asi rok, obžaloba byla podána po pěti letech od činu.
Jde o psychicky labilního člověka, epileptika, který od dětství nesnáší pohled na krev a psychiatři nedoporučili jeho přítomnost u soudního jednání, protože by neunesl související stres. Sama představa, že takto narušený člověk se zúčastní dramatického přepadení a mlátí někoho do krve, je absurdní.
Nalézací soud jej třikrát zprostil viny. Tvrdošíjná žalobkyně se vždy odvolala, v podstatě opisujíc další odvolání z předchozího a nelámajíc si hlavu s procesními lhůtami. Odvolací senát, jemuž trvale předsedá soudkyně spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla, nakonec věc odebral zákonnému soudci a nařídil změnu senátu. Nový senát jej poslušně odsoudil. Obžalovaný se odvolal a současně předložil žádost Nejvyššímu soudu ČR, aby původnímu soudu věc odebral a přikázal ji jinému. Odvolací senát ale žádost neoprávněně zadržel a obžalovaného v jeho nepřítomnosti odsoudil. Ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová podala v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona a nařídila odklad výkonu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil ji označil za „kontroverzní“ a zvažoval, že ji vezme zpět. Nakonec to neudělal, a ani nemusel, protože nezávislí soudci Nejvyššího soudu ČR ji zamítli. Vše další je již jen výsledek rutinního postupu justice.
Odsouzený, jenž si není vědom viny, je jako stovky jiných před ním a stovky těch, kteří přijdou po něm, postaven před rozhodnutí, zda se má s vědomím utrpěné křivdy pokorně odebrat do vězení či zda má volit jako tisíce dalších život v ilegalitě s vědomím, že v případě dopadení půjde znova před soud, tentokrát za maření úředního rozhodnutí. Přát takovému člověku veselé vánoce a šťastný nový rok by bylo možné chápat jako výsměch.
Co je proti takové hrůze sníh, mráz, odchod lékařů, pády ministrů? Zde jsme svědky svévolného zmarnění několika let lidského života, proti němuž jsme bezmocní. Nicméně ve společnosti vládne mezisvátková pohoda a tvrdošíjné žalobkyni i soudcům určitě chutnal vánoční kapr, neb jejich svědomí je čisté …
