Podle článku Roberta Maleckého na serveru Česká justice ze dne 27.září 2014 i podle jiných zdrojů ve výběrovém řízení na uvolněné místo místopředsedy pro trestní řízení Vrchního soudu v Praze uspěl Jan Sváček, v letech 1999-2013 předseda Městského soudu v Praze, nyní soudce Vrchního soudu v Praze, a předseda soudu Jaroslav Bureš navrhuje ministryni spravedlnosti jeho jmenování. Nebyl by to ovšem Jan Sváček, aby jeho jmenování proběhlo hladce. Již 29. září 2014 sděluje stejný autor na stejném serveru, že paní ministryně Helena Válková čelí tlaku: má si vybrat mezi nerespektováním výběrové komise a mezi nevolí nepřátel Jana Sváčka a možná i vysílajícího hnutí ANO.

K tomu předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra kritizuje její pokyn, podle něhož se provádí výběr soudních funkcionářů. Prý byla lepší metoda, zavedená Jiřím Pospíšilem. To je ovšem pouze subjektivní názor, který zaznamenávám, ale nekomentuji.

Věru, život paní ministryně není jednoduchý. Když otálela s návrhem prezidentovi republiky na jmenování Jana Veselého předsedou Krajského soudu v Ústí n.L., neboť si chtěla prověřit výhrady, jež proti jeho jmenování vznesla část soudců a zejména soudcovská rada soudu, její uvážlivost posloužila jako pověstná hůl na psa, jenž má být bit. Tehdy si měla vybrat mezi nevolí soudcovské rady, kterou by ministr ignorovat neměl, a nevolí stoupenců okamžitého jmenování Jana Veselého. Když jej nakonec panu prezidentovi nabídla, ten jeho jmenování odmítl a přiměl ji k opakování výběrového řízení. Vzniklo pak podezření, že se s Milošem Zemanem proti Janu Veselému spikla. Teď je situace přesně opačná: hůl jí hrozí, odváží-li se držet se názoru výběrové komise.

V obou případech šlo o útok proti nezávislosti právního rozhodování paní ministryně a také proti právním jistotám uchazečů. Janu Veselému poskytla paní ministryně jistotu, že námitky, které proti rozhodnutí výběrové komise obdržela, bez ohledu na nátlak svědomitě prověří tak, aby neměl důvod cítit se poškozený. Stejnou jistotu by měl mít Jan Sváček: nemělo by dojít k tomu, že by paní ministryně z malicherných důvodů nerespektovala výsledek výběrového řízení.

V jeho případě je situace odlišná od záležitosti Jana Veselého a nespravedlnost, které by se paní ministryně vůči němu dopustila, kdyby poslechla hlasů jeho nepřátel, by byla daleko větší. Jan Sváček je mezi soudními funkcionáři nepřehlédnutelnou osobností. Během dlouhého působení v čele největšího krajského soudu ČR si vysloužil obecnou vážnost. Přispělo k tomu jeho nezávislé vystupování ve sporech s ministerstvem o zajištění potřeb soudnictví a soustavné propagování myšlenky zavedení soudcovské samosprávy. Ne nadarmo mu zesnulý Otakar Motejl při odchodu z funkce ministra spravedlnosti nabízel nástupnictví a není náhoda, že dvě tak rozdílné osobnosti, jako jsou prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman, jej opakovaně navrhly na funkci soudce Ústavního soudu ČR. Pokud snad při pokusu o kariéru ústavního soudce někteří jeho kritici namítali, že jako předseda soudu příliš nesoudil a zejména se nezabýval ústavněprávní stránkou trestního práva, pak v případě funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze by taková námitka nebyla na místě. Svým vzděláním, zkušenostmi, dlouhou praxí v řídící funkci, lidským profilem a občanskou bezúhonností Jan Sváček plně vyhovuje nárokům funkce, o kterou se uchází a pro kterou jej výběrová komise zvolila. Pokud by paní ministryně odmítla jeho jmenování, aniž by nevyšly najevo nějaké jiné, závažné skutečnosti v jeho neprospěch, o nichž se dosud nevědělo, zpochybnila by obecně právní jistoty všech budoucích účastníků výběrových řízení. Snad by pak do budoucna bylo rozumnější tahat jména uchazečů z klobouku.

Je ostatně trapné, že se proti Janu Sváčkovi vedou nadále stejné útoky, kterým čelil při obou kandidaturách na soudce Ústavního soudu ČR. Uplatněné argumenty mi připomínají předlistopadové žvanění domovních důvěrníků a komunistických kádrováků: jsou částečně bezvýznamné, zčásti nepravdivé. Jejich šiřitelé by ostatně měli vysvětlit, jak například vědí, s kým si pan soudce telefonuje. Odposlouchávají snad jeho telefon?

Když se v r. 2012 Jan Sváček ucházel poprvé o funkci soudce Ústavního soudu ČR, byl vystaven dehonestační kampani, která svou intenzitou a nevybíravostí prostředků předčila i kampaně proti Pavlu Němcovi v souvislosti s kauzou „katarského prince“ a proti tzv. „justiční mafii“ při prvostupňovém řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Předčilo ji až mediální tažení proti Janě Nečasové-Nagyové. Při jeho dalším pokusu již tolik hluku nebylo, ale přece jen občas někdo neodolal pokušení hodit po něm blátem.

Nesmyslnost tažení proti Janu Sváčkovi plyne i ze srovnání s kariérou současného místopředsedy Ústavního soudu ČR Jaroslava Fenyka. Jedná se sice o uznávaného znalce trestního práva, ale má pochybnou minulost, proti které jsou všechny Sváčkovy domnělé hříchy růžovou zahrádkou. Byl dlouhodobě členem KSČ a vojenským prokurátorem opakovaně povyšovaným za horlivost ve službě. Vojenští prokurátoři si nebezpečností a rozsahem znásilňování základních práv občanů příliš nezadali s StB. V době jeho služby protiprávnímu režimu neplatila Listina základních práv a svobod a vojenští právníci si s lidskými právy hlavy nelámali. I z tohoto hlediska je působení bývalého komunisty a vojenského prokurátora na Ústavním soudu ČR paradoxem možným jen ve Švejkolandu.

Přesto Jaroslav Fenyk prošel senátním sítem, prezident republiky jej jmenoval a ústavní soudci jej zvolili místopředsedou soudu. Půjde-li vývoj dál tímto směrem, v dalším kole se může na Ústavní soud ČR dostat absolvent právnické fakulty Vysoké školy SNB, bývalý plukovník StB.

Proti Jaroslavu Fenykovi je Jan Sváček světec a námitky proti jeho jmenování místopředsedou Vrchního soudu v Praze jsou nemístné. Na pozadí kariérního profilu Jaroslava Fenyka by odepření jmenování bylo hrubou nespravedlností.

Jinak celá tato nechutná historka je argumentem pro svěření personálního řízení soudnictví soudcovské samosprávě, nezávislé na politických vlivech. Do obsazování vedoucích funkcí na soudech by politické strany neměly strkat nos.