„Mnozí lidé jsou toho názoru, že způsob, jak se vyhnout válce, je ukazovat její hrůzy a živě je obtisknout do myslí mladé generace. Ukazují na brutální fotografie. Vypráví příběhy zmaru. Rozšiřují přesvědčení o neschopnosti generálů a admirálů. Odsuzují zločiny a nezměrné bláznovství lidských konfliktů. To všechno je velmi užitečné, pokud nás má odradit od úmyslu napadnout nějakou jinou zemi. Kdyby si to snad někdo mimo blázinec přál udělat… Ale jak by nám toto pomohlo, kdybychom my sami byli napadeni? To je otázka, kterou bychom si měli klást.“ Tak se ptal Winston Churchill v roce 1934, rok po nástupu Hitlera k moci v Německu.

Byli by tito útočníci ochotni navštívit výstavu lorda Beaverbrooka? Vyslechnout dojemné apely Lloyda George? Chtěli by se setkat s oním slavným Jihoafričanem generálem Smutsem a nechat si od něj vyléčit svůj komplex méněcennosti v přátelské a rozumné debatě? O tom pochybuji. Jako člověk, který nesl břímě odpovědnosti za bezpečnost této země v těžkých časech o tom velice pochybuji.

Ale i kdyby se to stalo, nejsem si jistý, že bychom je přesvědčili, aby se potichu vrátili zpět k sobě domů. Mohli by nám říct: vy jste bohatí, my jsme chudí. Vy jste nakrmení, my jsme hladoví. Vy jste vítězové, my jsme poražení. Vy máte cenné kolonie, my nemáme žádné. Vy máte své námořnictvo, kde je to naše? Vám patřila minulost, nechte nás mít budoucnost.

A hlavně se bojím, že by nám řekli: vy jste zeslábli a my jsme teď silní.

Konec konců, vážení přátelé, jen několik hodin letu letadla od nás žije národ o počtu téměř sedmdesát milionů vzdělaných, pracovitých, vědeckých a disciplinovaných lidí. Ti jsou od dětství učeni, že válka je vznešeným cvičením a smrt v bitvě je tím nejslavnějším osudem muže. Je tu národ, který opustil veškeré individuální svobody, aby posílil svou kolektivní sílu. Je tu národ, který se vší svou silou a se všemi svými ctnostmi se ocitl pod vládou nemilosrdných lidí hlásajících nové evangelium netolerance a národní pýchy. Nyní ve svém počínání nejsou omezeni zákonem, parlamentem nebo veřejným míněním.

V té zemi jsou všechny proslovy pacifistů, všechny protiválečné knihy, zakázány nebo potlačeny. Jejich autoři jsou přísně vězněni. Ze svého vlastního desatera vynechali přikázání: nezabiješ.

Je tomu sotva dvacet let, kdy tito naši sousedé vedli válku téměř proti celému světu a téměř ji vyhráli. Nyní se znovu vyzbrojují s tou největší rychlostí. K ruce mají novou a děsivou zbraň – letectvo. Proti této zbrani není naše námořnictvo žádnou obranou. Tato zbraň může bez rozdílu zasáhnout muže a ženy, slabé i silné, pacifisty i jingoisty, válečníky i civilisty, přední linie zákopů i vzdálené domovy. Ohrožuje všechny bez výjimek.

S touto novou zbraní se objevila nová metoda – nebo přesněji řečeno vrátila se znovu ta nejbrutálnější metoda dávného barbarství. Možnost donutit vlády ke kapitulaci terorizováním civilní populace. A co je nejhorší – čím civilizovanější země je, čím větší a nádhernější jsou její města, čím komplexnější je struktura jejího občanského a hospodářského života, tím je zranitelnější vůči těm, kteří na ni pohlížejí jako na svoji kořist.

Toto jsou fakta. Smutná, ale nepopiratelná fakta. Ve světle těchto fakt znovu vznáším svou otázku: Co máme dělat?“

Připravil Vláďa Krupa

Poskytl server Konzervativní noviny