19.3.2024 | Svátek má Josef


HISTORIE: Zapomenuté osvobození

8.5.2021

Opět tu máme výročí ukončení druhé světové války v Evropě, opět se objeví různost názorů, komu vlastně máme být za osvobození vděční, jedni budou klást věnce k památníkům rudoarmějců, druzí budou v Plzni vyzdvihovat podíl americké armády a opomíjet účast Rudé armády stejně tak, jako se po 40 let minulého režimu vytěsňovala vzpomínka na Američany. 

Patřím ke generaci, jejíž životní postoj formoval 21. srpen 1968, a od tohoto dne necítím k Rudé armádě žádný vděk za květnové, respektive za dubnové osvobození rodného Brna. Soudím, že památku těch rudoarmějců, kteří na jaře 1945 padli na území Československa, pošpinili jejich následovníci, kteří přišli 21. srpna 1968 v noci jako zloději, aby okupovali „bratrskou“ zemi. A zabili tady víc lidí, než kolik padlo rudoarmějců při osvobozování Prahy. Tím je pro mě záležitost vyřízena. A jestli něco zbylo, tak místo vděku jen lítost nad stovkami tisíc těch zabitých kluků, z nichž mnozí zemřeli zbytečně jen kvůli břídilství svých velitelů. Včetně toho nejvyššího, který si nechal říkat generalissimus. Při racionálním pohledu na porážku Hitlerovy říše je zřejmé, že jí bylo docíleno kolektivním úsilím koalice spojeneckých zemí, a dnešnímu světu by určitě více prospělo, kdyby se při květnových oslavách vítězství především vzpomínalo na tehdejší spojenectví, místo aby se hrotily zásluhy jedné země proti druhé.

Ale o to teď nejde.

Jen pár zájemců o vojenskou historii ví, že kromě sovětské (a rumunské) a americké armády se na osvobození Československa podílela ještě jedna armáda – a to armáda československá. Ne, nezačněte volat, co to plácám, to přece všichni vědí, protože nemám na mysli notoricky známou Duklu a ostravskou operaci (opět byla připomenuta ČT), ale osvobození poměrně velké oblasti východní Moravy 1. československým armádním sborem generála Svobody – a to jen s minimální podporou sovětské 18. armády, pod niž 1. čs. sbor spadal. Takže ten voják, na něhož v úterý 4. května tady na stránkách NP dojatě vzpomínal Petr Motyka, byl s největší pravděpodobností Čech, asi Volyňák, možná Slovák, ale ne ruský Ivan, protože Vsetín, v němž došlo 4. května 1945 ke spontánnímu povstání odbojářů a partyzánů, osvobodila 4. čs. samostatná brigáda. V odpoledních hodinách toho dne zaútočil na město 7. úderný prapor této brigády z vrchu Bečevná, a v prostoru nádraží pronikl do Dolního města. Jejich výstroj byla kombinací výstroje sovětské (čepice ušanka), britské (chlebníky, plátěný opasek, popruh pušky) i československé (plášť, tlumok). Výzbroj úderníků tvořila sovětská puška Mosin vzor 1891/30 nebo karabina vzor 44 a kulomet DP-27. Ustupující německé jednotky ztratily kázeň a průchod Vsetínem si pojistily rukojmími z řad civilního obyvatelstva, většině se však podařilo ve zmatku způsobeném tlakem 4. brigády uprchnout.

V 16:15 bylo již Dolní město v rukou příslušníků 1. čs. sboru. První českoslovenští průzkumníci pronikli do Horního města v 16:30 – dva samopalníci, kteří tu a tam vystřelili dávku do podezřelých míst, zejména na zámek a starou radnici. Za nimi následovaly hlavní síly, o to radostněji vítané místními, když zjistili, že to jsou Čechoslováci. Džíp velitele 4. čs. brigády plukovníka Mikuláše Markuse byl na rohu ulic Svárov a Smetanová tak hustě obklopen vítajícími občany, že sotva mohl projet. V 17:00 byl Vsetín přímo zaplaven jednotkami 4. čs. brigády a osvobozen.

Brigádní generál Klapálek, velitel 1. čs. armádního sboru, později řekl: „... nejokázalejšího přivítání se nám dostalo – pokud nepočítám Prahu – ve Vsetíně. Bylo tak spontánní a srdečné, že jsem měl obavu, jestli nám Němci zatím neutečou.“

Nejen Vsetín

A zdaleka to nebyl jen Vsetín, který českoslovenští vojáci osvobodili. Jednotky 1. čs. armádního sboru pod velením generála Klapálka (původní velitel generál Svoboda byl odvolán do Košic, aby plnil úkoly designovaného ministra obrany) překročily 1. května 1945 Váh, o den později překonaly hraniční hřebeny, přičemž jako první překročil zemské hranic 7. úderný prapor 4. brigády v Papajském sedle, a 3. května počal 1. čs. armádní sbor sestupovat do údolí Vsetínské Bečvy. Ten den se sváděly tuhé boje o kóty 908, 870, 881 a 885, což byly vesměs vrcholy Javorníků. Večer se 4. úderný prapor probil do Velkých Karlovic – za pomoci samohybných děl SU-76M sovětského 108. gardového pluku lehkých samohybných děl. Při útoku na Vsetín tato podpora chyběla, neboť 108. pluk byl odeslán na směr Rožnov pod Radhoštěm – Valašské Meziříčí. Třetí čs. samostatná brigáda prošla 4. května Novým Hrozenkovem a po osvobození Vsetínska pokračoval 1. čs. sbor do hloubi Moravy. Bylo třeba nahrazovat mosty, vyhozené Němci do vzduchu, např. 2. a 3. rota sborového ženijního praporu postavily v noci z 4. na 5. květen dřevěný most přes řeku Bečvu místo zničeného silničního mostu v Ústí.

Boje nabyly charakteru pronásledování ustupujícího nepřítele. První čs. brigáda postupovala po ose Neubuz – Lukov – Fryšták – Holešov – Hulín, 4. brigáda přes Hostýnské vrchy. Deštivého nedělního rána 6. května pak vstoupily předsunuté jednotky této brigády do Bystřice pod Hostýnem. Bylo to asi 50 vojáků a čtyři místní občané je z Havlíčkovy ulice na východním okraji města dovedli do jeho středu. Zde 4. brigáda setrvala až do 7. května a podle rozkazu štábu 4.ukrajinského frontu se měla přesunout k novému cíli, jímž byl Prostějov. V Bystřici ji vystřídala sovětská 138. střelecká divize, jež měla obnovit útočný postup na Přerov.

Mezitím 1. čs. samostatná brigáda bojovala v okolí Holešova. Napřed byl osvobozen Fryšták, kde se generál Klapálek setkal s příbuznými z manželčiny strany. „Sestřenice mé ženy málem omdlela, když jsem se objevil ve dveřích právě ke snídani,“ vzpomínal velitel 1. čs. sboru. Holešov vyklidili Němci bez boje, ale chtěli vyhodit do vzduchu most přes Rusavu. Tomu však zabránila skupina místních odbojářů, jejíž příslušník František Stavěníček přestříhl většinu kabelů, vedoucích k náložím. Jako první vjel do Holešova obrněný automobil BA-64, následoval proud pěších jednotek a Holešovem prošla i 3. čs. brigáda.

Dne 7. května pokračovaly pokusy o postup na Přerov, dva dny se bojovalo u Němčic a útočilo na Rymice, než boje na Holešovsku ukončil 8. květen 1945.

Závěrečné boje 1. čs. armádního sboru

Je třeba zdůraznit, že v prvním květnovém týdnu ještě nikdo nevěděl, že Němci budou 8. května kapitulovat, takže plánování vojenských operací běželo dál. Nadřízená sovětská 18. armáda dala 1. čs. sboru za úkol v průběhu 7. května nejen osvobodit Přerov, ale dosáhnout o 15 km západněji ležícího Tovačova. Dne 6. května byla 3. brigáda nasazena na levém, nejzápadnějším křídle sboru, aby postupovala na Přerov. Němci se však téhož dne stihli opevnit v obci Břest mezi Kroměříží a Přerovem. Na věži místního kostela si vybudovali pozorovatelnu a natáhli telefonní linky, jimiž koordinovali obranu. Celý 7. květen probíhaly boje o Břest, ale německý odpor se zlomit nepodařilo. Úderný prapor 3. brigády měl k dispozici jako nejsilnější palebný prostředek rotu protitankových kanonů ráže 45 mm. Jeden z nich byl v bojích o Břest zničen, dva příslušníci protitankové roty padli, včetně velitele čety Gebauera. Na návsi u kostela manévrovala německá „samochodka“, již se nedařilo zničit. Štáb sboru se po poledni rozhodl pro útok s veškerou dělostřeleckou podporou, avšak dvě minuty před jejím zahájením spustili Němci dělostřeleckou a minometnou palbu a přešli z prostoru kostela v Břestu do protiútoku za podpory jednoho až čtyř obrněných vozidel (přesný počet a typ není znám). Tento nápor noví a nezkušení příslušníci úderného praporu nevydrželi a dali se na útěk. Veteráni však drželi pozice, včetně protitankové roty, která bez pěší ochrany pokračovala v palbě na německé tanky. Za této situace padl již zmíněný rotný Gebauer. Po 16:00 se podařilo německý protiútok zastavit a po 17:00 se Němci dali na ústup a večer byla obec Břest v československých rukou.

K poslednímu válečnému útoku 1. čs. armádního sboru pak došlo pod Prostějovem 8. května 1945.

Zapomenuté osvobození

Za minulého režimu se válečné nasazení 1. čs. armádního sboru na Vsetínsku, Hulínsku a Holešovsku nijak nepřipomínalo, narozdíl od Dukly a ostravské operace s účastí čs. tankistů. O osvobození Vsetína výhradně československými jednotkami se mlčelo a věděli o něm pouze místní. Prostě všechno osvobodila Rudá armáda. Pokud člověk uvažuje o příčinách zamlčování této části vojenské historie, jeví se jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že ve velení 1.čs. armádního sboru byli důstojníci, kteří neměli o Sovětském svazu žádné iluze a tušili, co „Vítězný únor“ přinese. Však také mnoho z nich skončilo v hradčanském Domečku. Též generál Svoboda byl v roce 1952 zatčen, ale po měsíci na zásah Moskvy propuštěn a mohl odejít do rodného Hroznatína, kde se podílel na založení JZD a snad v něm pracoval jako účetní. Rehabilitace se dočkal až po nástupu Chruščova. Generál Klapálek byl vězněn ve Valdicích až do roku 1956, po intervenci maršálů Žukova a Koněva propuštěn a až v roce 1968 rehabilitován. A s mužstvem tomu bylo obdobně. Značnou část tvořili volyňští Češi, kteří vstoupili do Svobodovy armády proto, aby se dostali ze Sovětského svazu zpět do Československa. Na rozdíl od převažujícího názoru prakticky nebyl mezi nimi žádný komunista a „Vítězný únor“ pro ně znamenal studenou sprchu, neboť pochopili, že se z deště dostali pod okap.

Ačkoli dnes tyto ideologické zábrany padly, přesto se o nasazení 1. československého armádního sboru v operacích na východní Moravě v květnu 1945 i nadále mlčí a neustále se připomínají notoricky známé a „ideově“ čisté akce jako třeba ostravská operace. Nebo se ve veřejném prostoru vedou neúčelné hádanice, kdo se více zasloužil o osvobození Československa, zda Sověti nebo Američané, a na vlastní vojáky se zapomíná.

Naštěstí existují lidé, kteří nezapomínají a historie nasazení 1. čs. armádního sboru na východní Moravě jim není lhostejná. Patří k nim i Milan Kopecký a Petr Sehnálek, autoři publikace Poslední výstřely, bojová cesta 1. československého armádního sboru v SSSR v květnu 1945, která vyčerpávajícím způsobem pojednává moravském tažení československých vojáků a obsahuje unikátní fotografie. Právě z této publikace jsem při sepisování tohoto článku čerpal a na závěr chci za ni oběma autorům vřele poděkovat.