Rád čtu články pana Kechlibara a obvykle s nimi souhlasím. Neplatí to však pro důvody, jež uvedl pro vznik první světové války ve svém článku „Tenkrát osmadvacátého“, uveřejněném na NP 30. října 2023. Jím uváděné důvody jsou podružné a ulpívají na povrchu, kdežto skutečné důvody zůstaly skryty. Proto připojuji text o skutečných a nevyhnutelných důvodech první světové války, který je součástí mé rozepsané práce „Od děla k řízené střele; námořní konflikty XX. století“. Text uvozuje citace profesora Iana Morrise, autora teze o cyklu, v němž se už půl tisíciletí snaží jedna velmoc za druhou nahradit v pozici globálního hegemona, Morris jej nazývá globocop, svého předchůdce, což v současnosti dokumentují v malém, i když v horkém, snahy putinovského Ruska a ve velkém, i když zatím ve studeném, komunistické Číny.

„V 70. letech 19. století však již Británii připadala její strážnická povinnost (globocopa) jako méně šťastná. A to ne proto, že by ji vykonávala špatně. Vykonávala ji naopak příliš dobře. Tak jak Britové hromadili zisky, tentýž volný obchod, který dovolil Británii prosperovat, rovněž umožnil kapitalistům této země investovat přebytečné bohatství všude tam, kde to slibovalo nejvyšší zisky. To většinou znamenalo financovat průmyslové revoluce v jiných zemích... To, že se touto cestou vydal starý rival Británie, Francie, nikoho nepřekvapilo, ale občanská válka ve Spojených státech (1861–1865) a Japonsku (1864–1868) a sjednocovací války v Německu (1864–1871) rovněž vyprodukovaly centralizované vlády, které agresivním způsobem razily industrializaci... Každá nová bohatá vláda nyní budovala moderní flotilu, aby šířila svou moc a prestiž.. Globocop se mohl pustit do jakékoli představitelné kombinace nepřátel, ale už nemohl zastrašit všechny naráz.^1“

1. Historik a archeolog Ian Morris,
2. profesor klasických studií a historie na Stanfordově univerzitě

V průběhu 19. století nastolila Velká Británie Pax Britannica a stala se jeho strážcem. Prosperita a mír, jež takto zajistila, však vedly ke vzniku rivalů, kteří přerůstali Británii přes hlavu. Proto si v roli globocopa některé z nich najala jako šerifovy pomocníky, v roce 1902 Japonsko, jemuž svěřila dohled nad Dálným východem, a v roce 1904 Srdečnou dohodou Francii, jež měla dohlížet na Středomoří, a mlčky v rámci „zvláštních vztahů“ přepustila západní Atlantik a Tichomoří Spojeným státům. Nedostalo se však na Německo, jehož hospodářství v roce 1901 předběhlo britské.

Ačkoli i dnes mnoho politologů a historiků nepřestává pokládat první světovou válku za šílenství, které se politikům vymklo z rukou, není to pravda. Není ani pravda, že kdyby nebyl v Sarajevu zastřelen rakouský arcivévoda František Ferdinand, či kdyby z jiných důvodů nedošlo k červencové krizi, těšila by se Evropa nadále míru. „Národy v roce 1914 sklouzly do vroucího kotle války beze stopy obav nebo překvapení“, pokoušel se po válce britský premiér Lloyd George přesvědčit veřejnost, že katastrofa nebyla jeho chyba, ani jiných státníků. Dopisy, deníky, zápisy z jednání vlád, které politici zaznamenali onoho osudného léta 1914, odhalují něco jiného. „Ve skutečnosti chladně, klidně a s veškerou náležitou vypočítavostí zvažovali rizika a jeden po druhém dospívali k závěru, že válka je jejich nejlepší alternativou“, uvádí Ian Morris v téže knize, z níž pochází moto. Podle tohoto autora ani skutečnost, že by se svět roku 1914 válce vyhnul, by světového strážníka neudržela u moci, neboť pokračující se šíření a prohlubování průmyslové revoluce, způsobené jeho dobrým výkonem služby, by vedlo k tomu, že jeho pozice by byla stále hůře udržitelná – a nakonec by stejně ke globálnímu konfliktu došlo.

Zmocňovat se kolonií a stavět bitevní lodě se sice ze strany Německa zdálo být spolehlivou cestou k vehnání Britů do konfliktu, ale nezmocnit se kolonií a lodě nestavět by bylo podle německého názoru cestou do obklíčení, v nejlepší případě by vedlo k odříznutí od světového trhu, v nejhorším k boji na dvou frontách. Ne že by císař Vilém II. a jeho poradci nehledali jiné řešení. Někdy v roce 1912 hovořili o tom, že vytvoří Spojené státy evropské, kterým by samozřejmě dominovalo Německo, jindy, což demonstrovaly např. na Boží Hod 1913 vídeňské noviny Neue Freie Presse článkem Walthera Rathenaua, uvažovali o „středoevropské celní unii, k níž by se dříve nebo později přidaly západní státy, ať už by se jim to líbilo nebo ne. To by vytvořilo ekonomickou unii, která by se rovnala Americe, nebo ji dokonce předčila“.²

Jak na začátku 20. století slábla globální nadvláda Velké Británie a Pax Britannica se drolil, více evropských politiků začalo vážně uvažovat o násilí jako o prostředku, jímž by zajistili zájmy svých zemí. Jako první k němu sáhli vůdci nedávno vzniklých balkánských států a ve snaze získat další území vyhlásilo Bulharsko, Srbsko a Černá hora v září 1912 upadající Osmanské říši válku. Jakmile byli Turci poraženi a odstoupili vítězům Makedonii, začaly se Srbsko a Řecko na straně jedné a Bulharsko na straně druhé rvát o kořist. Bulharský car v domnění, že má podporu Německa a Rakouska-Uherska, vydal o své újmě koncem června 1913 rozkaz, aby bulharská armáda vytlačila Srby a Řeky z Makedonie. Bulhaři však neuspěli a po měsíci bojů byli donuceni podepsat příměří.

Též císař Vilém II. začal pokládat za jedině možné vojenské řešení, jímž by Německo prorazilo obklíčení, zatímco Francouzi, kteří se nikdy nesmířili se ztrátou Alsaska-Lotrinska, snili o odvetě. Rakousku-Uhersku zase bylo trnem v oku nezávislé Srbsko a poté, co ruskou říši oslabila porážka ve válce s Japonskem, vídeňským politikům připadlo, že tato balkánská země bez ruské podpory by mohla být snadnou kořistí.

K těmto starým, dá se říci klasickým geopolitickým faktorům, jako je expanze, zajištění si sféry vlivu se zahraničními trhy, ochrana obchodování před konkurenty a co největší podíl na světovém obchodu, se v prvním desetiletí 20. století připojil nový – a to tak závažný, že i pro Velkou Británii představoval důvod k válce, že i globocop musel tasit zbraně.

Ropa, nový geopolitický faktor

Když na konci 18. století zahájila Velká Británie průmyslovou revoluci, neměla s jejím rozvíjením potíže. Hnací silou této revoluce bylo uhlí, a toho bylo na Britských ostrovech dost. Ani její následovníci se nemuseli bát o energetické zdroje, velké uhelné pánve se nacházely jak ve Francii, tak v Německu, ale i v Belgii, Rakousku-Uhersku a též v Rusku a ve Spojených státech. Z moderních, průmyslově se rozvíjejících zemí se muselo s omezeným zdrojem uhlí potýkat jen Japonsko, kde na drobném ostrůvku Hašima 15 km na západ od Nagasaki existoval jediný důl.

Přechod evropských loďstev, jak válečných, tak obchodních, od dřeva a plachet k železu a páře tedy nevyvolal žádnou mocenskou krizi, všechny námořní mocnosti měly na svém území k pohánění obchodních a válečných lodí uhlí dost. Jenže roku 1904 dali Britové do služby torpédoborec Spiteful, jehož kotle z experimentálních důvodů výhradně vytápěli mazutem. Na podzim téhož roku pak Královské námořnictvo uspořádalo u ostrova Wight srovnávací zkoušky s torpédoborcem Peterel, jehož kotle byly vytápěny uhlím. Ze zkoušek jednoznačně vyplynulo, že Spiteful je lepší. Spalovaný mazut vyvíjel mnohem méně kouře, takže Spiteful byl pozorovatelný z menší vzdálenosti, a oproti Peterelu, jehož kotelna vyžadovala šest topičů, Spitefulu stačili tři, kteří ani nemuseli vyvážet každý den do moře 1,5 tuny popela a škváry, neboť spalování mazutu bylo bezodpadkové. A dále, zatímco Peterel vyžadoval 1,5 hodiny ke zvednutí páry, Spitefulu stačilo 10 minut.

Tím ale přednosti lodí s mazutem vytápěnými kotli nekončily, ale začínaly. Mazut měl dvojnásobnou výhřevnost oproti uhlí, takže kotle jím vytápěné mohly být menší (a lehčí) a lodě získaly dvojnásobný dosah. Mazut mohl být uskladňován v nádržích kdekoli na lodi, třebas ve dvojitém dnu, což zjednodušovalo a odlehčovalo konstrukci trupu, a dal se snadno dopravovat potrubím až ke kotlům, aniž by byli nutní topiči, což snižovalo počet posádky a vedlo k menším nárokům na ubikace. A mazut otevíral cestu k doplňování paliva na moři, což zvyšovalo akční pružnost loďstva. Dále se ukázalo, že vytápění mazutem snižuje náklady na stavbu válečné lodě v průměru o 12,4 procenta, u torpédoborců o třetinu, a vzniklá úspora hmotnosti se dá využít na silnější pancéřování a výzbroj. Po roce 1904 tedy bylo evidentní, že flota vytápěná uhlím nemá proti flotě s vytápěním mazutem šanci. Nicméně První lord admirality hrabě Selborne si uvědomoval, že Royal Navy nemůže okamžitě přejít na vytápění mazutem, že potřebuje přechodné období, neboť, na rozdíl od uhlí, Británie ropné zdroje na svém území neměla. A neměla je ani Francie, ani Německo, žádná země západní Evropy.³

Ze zbývajících námořních mocností těžily ropu jen Spojené státy, Rusko a snad ještě Rakousko–Uhersko. V polovině 19. století naráželi farmáři v Pensylvánii při vrtání studní často na ropu a po vynálezu její destilace zde byla založena společnost Pennsylvania Rock Oil Company. Plukovník Drake, jeden z jejích akcionářů, pak v roce 1859 provedl u města Titusville první čistě ropný vrt, který dával denně 5 000 litrů ropy. V roce 1880 byla objevena ropa v Kalifornii a o pět let později se začala hledat v Texasu. První vrt však vydal černé zlato až v lednu 1901, ale byl tak vydatný, že ropný gejzír vytryskl do výše sto metrů, rozbil těžní věž a široké okolí pokryl hustým, mastným povlakem. To ale již třicet let existovala ropná společnost Standart Oil Company, kterou založil John. D. Rockefeller, aby se pokusil získat světový monopol.

Ačkoli se již v 17. století vědělo, že se u Kaspického moře na Apšeronském poloostrově v okolí Baku nachází ropa, carská vláda dovolila její těžbu až v roce 1873 jako obranu před pronikáním americké Standart Oil na evropský trh. V roce 1896 zde těžba ropy už probíhala v obrovském měřítku a o Baku se hovořilo jako o „nejšpinavějším, ale také nejbohatším městě na světě“. Na scéně se objevili zahraniční investoři, jako první bratři Nobelové, za nimi pak Rotschildové, kteří postavili z Baku do černomořského přístavu Batumi železnici a konkurovali železnici bratří Nobelů z Baku k Baltskému moři.

Rakousko-Uhersko mělo ropné zdroje v Haliči. Ignac Lukaszewicz, lékárník ve Lvově, prováděl pokusy s destilací ropy již v polovině 19. století a roku 1853 založil první úspěšnou haličskou ropnou společnost a průmyslovou rafinérii, která destilovala petrolej pro jeho vynález – pro petrolejové lampy.

Významnější byl nález ropy v Rumunsku, kde byla v okolí města Ploiesti roku 1857 registrována těžba ve výši 275 tun. V roce 1898 zahájila provoz první rafinérie Steaua Romana a o dva roky později vstoupili na rumunský trh s ropou zahraniční investoři. V roce 1909 byl v přístavu Constanta otevřen ropný terminál, odkud se o čtyři roky později exportovalo milion tun ropných produktů do Francie, Německa, Velké Británie, Egypta, Itálie, Nizozemska, Turecka a dalších zemí. Významný podíl na rumunské produkci získala holandská společnost Royal Dutch, založená roku 1890 pro těžbu ropy v Holandské Východní Indii. Vybudovala v Rumunsku rafinérii Astra Romana, ale to se již tato společnost jmenovala Royal Dutch Shell Group, neboť v dubnu 1907 fúzovala s britskou firmou Shell Transport and Trading Company.

Z výše uvedeného vyplývá, s jakou snahou se snažila Velká Británie dosáhnout na ropné zdroje. Ty se však nacházely v hloubi evropského kontinentu a hrozilo nebezpečí, že je v případě konfliktu Německo obsadí (po vpádu německých vojsk do Rumunska v roce 1917 se tak stalo a Royal Dutch Shell Group přišla o 17 procent celkové produkce). Do začátku 20. století měla Velká Británie jediný ropný zdroj ve společnosti Burmah Oil Company, založené roku 1886 Skoty Davidem Cargillem a Kirkmanem Finlayem poté, co rok předtím získali Britové úplnou kontrolu nad Barmským královstvím. Tento zdroj však byl poněkud z ruky, bylo třeba hledat někde blíž, ale z dosahu Německa. Aniž by se o to britská vláda nějak přičinila, získal v roce 1901 od perského šáha koncesi na hledání ropy britský milionář Knox D´Arcy a roku 1908 jeho prospektoři opravdu v severozápadním Iránu ropné pole našli. Tím začíná ropná historie Středního východu a vlastně celého 20. století. Zde je základ nové geopolitické situace a celé plejády konfliktů a krizí, které pokračují i v současnosti.

V roce 1909 byla pro těžbu iránské ropy založena společnost Anglo–Persian Company a ředitelé firmy Burmah Oil projevili obavu, že britská admiralita objedná palivo od nové firmy, neboť bude už kvůli kratší dopravě levnější. Otázka mazutu představovala tak velký problém, že ani u superdreadnoughtů třídy „Queen Elizabeth“ nenašla admiralita odvahu přejít na vytápění pouze mazutem, takže Winston Churchill, který byl od října 1911 Prvním lordem admirality v Asquithově kabinetu, zřídil v červenci 1912 Královskou komisi pro palivo a stroje (Royal Commission on Fuel and Engines), jež měla otázku mazutového vytápění vyřešit . Předsedou komise se stal admirál Fisher, členy George Lambert (Civilní lord admirality), sir Boverton Redwood za firmu Anglo–Persian, sir Thomas Holland (geolog a autor práce o geologii Indie) a další vojenští a civilní hodnostáři admirality. Až do ledna 1913 nebylo jisté, zda bude admiralita kupovat palivo od Anglo–Persian, neboť ve hře byly dodávky z Mexika. Zřejmě se jednalo o lavírování vlády, aby přiměla Anglo–Persian k odkupu kontrolního balíku 51 procent akcií, což se v dubnu 1914 uskutečnilo. Za války pak britská vláda využila svého majoritního postavení a platila Anglo–Persian za dodávky pro loďstvo opožděně, kupříkladu v polovině roku 1917 dlužila společnosti skoro milion liber.⁴

„Dvaačtyřiceticentimetrové dělo namířené na Indii“

Takto se vyjádřil o projektu Bagdádské železnice americký orientalista a profesor biblistiky na pensylvánské univerzitě Morris Jastrow . O co šlo?

V letech 1898–1899 vypsalo turecké ministerstvo veřejných prací tendr na postavení železnice z Evropy do Bagdádu, aby se zlevnil dovoz evropského zboží do orientální části osmanské říše a oživila se zdejší ekonomika. Ruská nabídka byla odmítnuta kvůli obavám z posílení ruského vlivu a britský plán, vyžadující velké investice, museli Britové odvolat kvůli financování búrské války. V konkurzu tedy zvítězila nabídka německé Deutsche Bank s návrhem postavit železnici z Berlína do Bagdádu a s následným prodloužením do Basry.

Rusové od samého počátku pokládali německý projekt za ohrožení svých zájmů, ne tak Britové. Ti dokonce německý plán zpočátku podporovali a noviny Times přinesly dlouhý článek o tom, že pokud Německo na projektu vydělá, vydělá na něm i Británie jako jeho hlavní obchodní partner. Po nálezu ropy v Mezopotámii, kudy měla vést železnice, a poté, co experti prohlásili, že kolem Perského zálivu je v podzemí celý „oceán ropy“, se britské stanovisko diametrálně změnilo. Britové si uvědomili, že takto se Němci nejen dostanou zadními vrátky k zásobám ropy, na něž si činili výhradní nárok oni, ale že též rozšíří svou sféru vlivu až k hranicím Indie, že trať umožní Turkům kontrolovat Arabský poloostrov a též Egypt, který byl formálně součástí Osmanské říše, ale kvůli Suezskému průplavu de facto ovládán Brity, že dokonce mohou propojit své kolonie ve Východní Africe s metropolí a že trať též ekonomicky posílí Osmanskou říši, potencionálního německého spojence. Vzhledem k závěrům Churchillovy Královské komise pro palivo a stroje a následným opatřením bylo všem britským politikům jasné, že Bagdádská železnice nesmí být nikdy dostavěna. I kdyby se muselo začít střílet. A tak se v létě 1914 střílet začalo. Němci též počkali na léto, až byl dokončen strategický průplav císaře Viléma z Baltu do Severního moře (dnes Kielský), jenž jim umožňoval přemisťovat loďstvo podle potřeby jak proti Britům, tak proti Rusům.

Sarajevský atentát, při němž byl 28. června 1914 zastřelen srbským radikálem rakouský arcivévoda František Ferdinand s chotí v odvetu za rakouskou anexi Bosny a Hercegoviny, nebyl tedy onou náloží, která vyhodila svět do vzduchu, ale pouze vítanou jiskrou, jež padla do sudu se střelným prachem, který v předchozích letech naplnili evropští politici dychtící využít slabosti službukonajícího globocopa – a jemuž ti němečtí ještě pro jistotu odtrhli víko.

Když Srbsko odmítlo rakouské ultimátum, schválně formulované tak, že odmítnuto být muselo, vyhlásilo 28. července 1914 Rakousko–Uhersko této zemi válku. Dne 31. července vyhlásil ruský car mobilizaci armády, 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku a o dva dny později Francii. Dne 3. srpna vstoupila německá vojska do Belgie, což přimělo Velkou Británii, aby 4. srpna vyhlásila válku Německu. O dva dny později vypovědělo válku Rakousko–Uhersko válku Rusku a samo se dočkalo vyhlášení války od Černé Hory, k čemuž se 12. srpna připojily Francie a Velká Británie. Dne 23. srpna 1914 vstoupilo do války na straně Dohody Japonsko, k Ústředním mocnostem se pak 30. října 1914 přidala Osmanská říše. V roce 1915 se na stranu Dohody přidala Itálie a v roce 1917 Spojené státy. Dějištěm námořních operací se stala všechna světová moře s výjimkou Severního a Jižního ledového oceánu.

Závěrečná poznámka k uveřejnění na NP:

Skutečnými důvody k první světové válce bylo tedy další kolo boje o pozici globálního hegemona a nutnost zajistit si k udržení této pozice zdroje ropy. Jakmile se tato „hra o trůny“ rozjela, nebylo už chování evropských politiků podstatné. V následném střetu Německo prohrálo tak důkladně, že jako císařství zaniklo a strhlo i Rakousko-Uhersko, čímž se otevřel prostor pro vznik Československé republiky a dalších nástupnických států. Británie však byla válkou oslabena do té míry, že musela uznat rovnocenné postavení Spojených států, formálně na washingtonské odzbrojovací konferenci v zimě 1921/1922, kde odsouhlasila paritu britského loďstva s americkým.

Odkazy:

1. Ian Morris, K čemu je dobrá válka? Konflikty a pokrok civilizace, Argo/Dokořán, Praha 2017

2. Walther Rathenau, Deutsche Gefahren und neue Zielen, článek v Neue Freie Presse, Vídeň, 25. prosince 1913

3. Odkaz

4. J. Craig, F. Gerali, F. MacAulay, R. Sorkhabi, History of the European Oil and Gas Industry, The Geological Society, London 1918

František „Mrož“ Novotný