Celý den v pátek 6. března poslouchal senát brněnského krajského soudu argumenty, zda se tento dnes čtyřiašedesátiletý bývalý agent Státní bezpečnosti ve Svobodné Evropě dopustil trestného činu nebo ne. Závěrečnými řečmi dospěl do finále třináct let starý případ údajného pojistného podvodu. Soud by měl vynést konečný verdikt 13. března a žalobce panu Minaříkovi navrhuje trest mezi 6,5 a 7 lety vězení. Připomeňme si, kdo vlastně Pavel Minařík je.

Jedno z mála autentických svědectví o tomto špionovi zanechal komentátor Svobodné Evropy Sláva Volný. Protože oba byli volní, manželky nejprve nechali doma (Minařík emigroval ve 23 letech) a milovali noční život, trávili spolu hodně času. Sláva Volný se jednou v Mnichově v budově RFE zeptal režiséra, jestli neví, kde je hlasatel Minařík a ten mu odpověděl: „Zřejmě přemýšlí o tom, co by napsal, kdyby jednou něco napsal.“ To je podle Volného nejlepší charakteristika, kterou někdo na jeho adresu vyslovil. Minařík si strašně přál být spisovatelem nebo alespoň novinářem, chtěl se proslavit. Ve svých pamětech Kvadratura času Volný napsal: „Jeho německá manželka mě jednou přivedla do ohromných rozpaků, když se mě zeptala, zda byl Pavel v Československu oblíbeným a uznávaným spisovatelem. Zakoktal jsem něco v tom smyslu, že takové věci se dají těžko posoudit, že to je otázka vkusu každého jednotlivého čtenáře. Pavel doma totiž neustále něco psal.”

To ale podle Volného bylo až v době, kdy už pracoval pro Státní bezpečnost. Ti, kdo ho znali, jako například Karel Jezdínský, se na rozdíl od některých místních autorů – jak mi sám řekl – shodovali v tom, že Minařík nebyl vyslán do zahraničí jako vyškolený agent. Byl řádný emigrant, ale agentem se stal mnohem později. Podle jeho přátel špiónskou kariéru začal v baru Tabu (už neexistuje) ve Schwabingu v Mnichově, kde byla barmankou pohledná černovláska, kvůli které se tam stal Minařík štamgastem. Jednou, když s barmankou jel ráno domů ve svém novém fiatu, dostal smyk v Anglické zahradě, narazil do stromu a havaroval. Dál už jde jen o domněnky: Smůla byla, že měl nedostatečnou pojistku a jím způsobené škody na zdraví zřejmě za něj zaplatila Československá socialistická republika a tím si ho zavázala. Pracoval pod krycím jménem Ulyxes, později, od roku 1972, Play, ale vysoké mínění o něm v Praze neměli, jak vyplývá z nalezené dokumentace, v níž stojí, že „nedokázal rozlišovat nepodstatné od podstatného“.

Zřejmě to byla StB, která mu doporučila, aby odjel do Londýna na tříměsíční kurz angličtiny, což mu RFE zaplatila. A zřejmě odtud byl odvezen do Prahy a tam byl teprve vyškolen, po vyškolení mu bylo změněno i krycí jméno. To, co doma každý den psal, tedy nebyl nový román, jak tvrdil své německé manželce, ale hlášení pro Státní bezpečnost (šlo ale většinou jen o drby z kantýny či z papírů, které posbíral v odpadkových koších, jako hlasatel na důležité porady neměl přístup). Oficiální verze je ale jiná: Minařík byl evidovaný I. správou Ministerstva vnitra již 28. prosince 1967 jako agent pod číslem 44 947.

Sláva Volný to ale vidí jinak, napsal: „Z Londýna, kam jel studovat jazyk, se vrátil jiný Pavel Minařík, než kterého jsem znal. Už nikdy se neozval o půlnoci telefon, abych za ním přišel do nějakého baru, že se tam nudí. Přestal pít alkohol, vážně popíjel číšky čaje a spíš než o děvčata a hazardní hry se zajímal o politiku. Stal se dokonce tajemníkem exilového PEN klubu a byl činný i v jiných organizacích… Pavel byl vždycky zvědavý, ale pak se stal zvědavý až nepříjemně.”

Lze si proto představit, že minulost agenta Minaříka je dílem zpětné legendy StB, která potřebovala předvést systematickou práci, a že Sláva Volný má pravdu: Minařík se stal agentem až v roce 1972, kdy dostal krycí jméno Play, předtím byl asi jen pouhým udavačem v Brně a jako takový byl v registrech svazků zapsán. Kdyby byl dlouhodobě připravován pro práci v Německu (v Mladém světě po návratu řekl, že čtyři roky), naučili by ho minimálně německy a třeba i anglicky.

Jedno je ale jisté: v roce 1975 se začalo ve Svobodné Evropě spořit a hlasatel Minařík obdržel v rámci úsporných opatření výpověď. Dostal roční stipendium na univerzitě v Berkeley, ale tam už nedorazil. Dne 29. ledna 1976 uspořádalo Ministerstvo vnitra ČSSR tiskovou konferenci, na níž bylo 137 zpravodajů ze 16 zemí a před ně předstoupil kapitán Pavel Minařík, který se vrátil ze své tajné zahraniční špionážní mise. Slávy, po které tak toužil (Josef Laufer o něm zpíval písničku: Díky vám, chlapíku, chlapíku statečný, za vaši odvahu, rozum a sílu.), se dožil, i když byla krátká.

Pavel Minařík se narodil 29. června 1945 v Brně, vyučil se instalatérem, pracoval jako kulisák a snad i jako příležitostný herec ve Východočeském divadle v Hradci Králové a později se stal hlasatelem brněnské redakce Československého rozhlasu. Dálkově vystudoval jedenáctiletku a marně se pokoušel o studium na JAMU, FAMU a novinařině. V kádrových materiálech StB měl poznámku: „Netřeba mu zadávat úkoly, hledá si cíle sám.“ Několikrát dokonce navrhoval akci s krycím názvem Panel, při níž mělo být výbuchem vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť Svobodné Evropy. Tuto akci nakonec neuskutečnil. Podle Karla Sedláčka, autora knihy Volá Svobodná Evropa, naplánoval i únos Pavla Pecháčka, ředitele české sekce RFE a likvidaci uprchlého agenta StB Ladislava Bittmana.

Pod krycím jménem Neumann odjel Minařík po návratu do SSSR, na univerzitu v Moskvě a později v Kyjevě, kde studoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Po studiích pracoval na vnitru, od roku 1985 vedl týdeník Signál. Po roce 1989 založil bezpečnostní agenturu Mink. Po obvinění z obecného ohrožení v souvislosti s přípravou atentátu na RFE se dostal z vazby na kauci 400 000 korun a jako jednatel nebo společník figuroval ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ.

Dne 30. 4. 2007 byl zproštěn Nejvyšším soudem obžaloby za akci Panel a proces za podezření z pojišťovacího podvodu (požaduje od pojišťovny za znehodnocené zboží 41 miliónů) z roku 1996 bude snad uzavřen zmíněného 13. března. Problém je v tom, že existuje podezření, že cena zboží je nadhodnocena a auto bylo zapáleno úmyslně.

V Československu Pavlu Minaříkovi vyšly tři knihy: Návrat rozvědčíka – sborník rozhovorů (Naše vojsko 1976), Pohled za oponu (Smena 1987) a Alasca House (Naše vojsko 1988). V první z nich najdeme věty: „Co pro tebe znamená členství v komunistické straně?“ „Všechno. Nerad používám frází, ale opravdu vše. Právě vědomí, že jsem komunista, mně pomáhalo překonat těch sedm dlouhých let.“ Tyto tři publikace (i citované věty) jsou svědectvím o absenci Minaříkova literárního talentu (předvádějí, jak fráze korumpuje myšlení), slabého charakteru a nezkrotné ctižádosti, kterou šikovně využila jedna tajná služba, která ze slušného hlasatele učinila nejprve umělého hrdinu, pak komickou figurku a nakonec zřejmě i podvodníka.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel