5. srpna máme malé výročí. Týká se sice události na území dnešního Slovenska, ale tehdy to bylo Československo a událost se týkala Čechů i Slováků.

Je to právě rovných 75 let, kdy československá armáda utrpěla svou největší porážku až do dnešních dob. Kdo si spočítal, že to bylo už dva roky po válce, počítal správně. Šlo totiž o bitvu československé jednotky proti banderovcům, kteří se tehdy ve velkých ozbrojených skupinách pohybovali zejména po území Slovenska a Moravy. Tenhle střet v Nízkých Tatrách, u Partyzánské Lupči, byl ale největší z mnoha podobných bojů s banderovci. Naše jednotky přišly o šest mužů a další tři byli zajati. Ona ta banderovská úderka pod velením zkušeného veterána Volodymyra Ščuhelského, zvaného Burlak, který za války sloužil v Ukrajinských milicích a dohlížel na pořádek na Němci obsazeném území, byla velmi početná a proti ní byla poslána malá jednotka nezkušených absolventů vojenských škol. Za celých 75 let od té doby československá ani česká armáda v žádném boji takové ztráty neutrpěla.

Nevím, jestli tam je dnes pomníček. Nevím, jestli tam zítra pojede ukrajinský velvyslanec na Slovensku položit kytičku na místo, kde rukou ukrajinských „hrdinů“ padli naši mladí chlapci, nebo položit věnec na památku slavného vítězství ukrajinských bojovníků za svobodu. Jedno ale vím jistě. Všichni kráčíme po minovém poli vzpomínek a křivd. Křivdu nelze záplatovat další křivdou.

To jistě věděla moje maminka ze smíšené polsko-ukrajinské rodiny z území dotyku obou národů. Ta dobře věděla, co to je krevní msta. Věděla, že řetěz msty nelze ukončit odplatou, ale jen smířením. I smířením se se sebou samotným, se svými vlastními pocity křivdy a démony. Proto také musela odtamtud odejít, proto jsem se taky nenarodil tam, kde dějiny násilí zdaleka neskončily.

Dnes jsem šel do práce přes Klárov. Z Preclíkova pomníku obětem války si anglicky mluvící skejtaři udělali tobogán. Řekl jsem jim, že to není hřiště ale památka zabitým, odpověděli „sorry“, počkali minutu, a pokračovali ve sportu. O pár kroků dál je památník československým letcům v RAF. Kolem se rekonstruuje park, takže nyní k památníku není přístup. Ale fotili si ho italští turisté s průvodcem. O dalších pár kroků dál jsou půl metru od sebe dva pomníčky. Jeden, s letopočtem 1968, je očištěný, upravený a s květinami, druhý s letopočtem 1945 je zakryt neproniknutelným houštím a břečťanem. Oba možná také nesou ukrajinskou stopu, kdoví. O dalších pár kroků výš je pamětní deska sovětskému tankistovi, padlému zde při osvobozování Prahy v roce 1945. Na jaře tam někdo dal žlutomodrou stuhu, tak to byl možná Ukrajinec. Deska ale už nebyla vidět, zakryly ji rychle rostoucí náletové keře. Tak jsem je ulámal.

Pomníčky jsou od slova paměť, pamatovat. Paměť si uchovávejme. Kdo paměť ztratí, prožije si vše znovu. A skončí ještě hůř. Protože zapomene, kudy vedou cestičky skrze to naše středoevropské minové pole. Platí to pro člověka i pro národy.