Píšeme srpen 1645, vracíme se do doby třicetileté války. Švédská vojska, pod velením ostříleného vojevůdce Lennarta Torstenssona postupují ze severu na Čechy, urputný boj za správnou víru a náboženství, jen jaksi náhodně provázenou obrovskými teritoriálními zisky, a především hrůzným rabováním a zabíjením.

Táhnou přes Braniborsko a Slezsko na Moravu, cestou se zmocní všech hlavních pevností. Jen čtyřdenním obléháním ovládnou Olomouc, musí se vrátit do Saska, i tam zvítězí ve všech bojích, porazí císařská katolická vojska, křižují v Evropě sem a tam, plení, pálí, vraždí, kde a co se dá. Na Moravu se vrátí po druhé, obrání v mezidobí obléhanou Olomouc, vyplení Kroměříž, především židovskou obec (kroměřížská židovská selicha). Nyní je vojevůdce odvolán do Dánska, vyhlásilo Švédsku válku, ovšem začátkem roku 1645 vpadne opět do Čech, drtivé vítězství u Jankova – jaro 1645 – mu otevře cestu na Vídeň.

Jenže před bojem o Vídeň se musí vyřídit jistá malá speciální operace, na ose Olomouc-Vídeň totiž leží taková díra, jak se to jmenuje, nevyslovitelné jméno, aha - BRNO. Jen aby byla zajištěna logistika, zásobování armády 20.000 chlapů není jen tak. Město oblehneme, stejně se vzdají, vše vyrabujeme, vojenskou obranu vede ten šašek, víme své, komediant s migračním pozadím, toho napřed rozčtvrtíme a potom pověsíme jen tak na výstrahu jiným a – hurá na Vídeň.

-------

...... Louis Raduit de Souches

Co Švédové vědí – nevědí, dnešní historikové ale vědí o to lépe, vojenský velitel brněnské posádky se jmenuje Raduit de Souches. Pochází z šlechtické rodiny Francie, přesně řečeno z pevnostního města La Rochelle. Kdo někdy četl „Tři mušketýry“ ví, že hugenotská pevnost vzdorovala dlouho, několik let, katolickým vojskům (mezi nimi i d.Artagnan a jeho kámoši) než se 1628 podařilo vojsku kardinála Richelieu město dobýt. Z původně 28.000 tisíc obyvatel přežilo jen asi 5.000. Přeživší protestanti opouští město a odchází do světa.

I rodina De Souches. Sám vstoupí do služeb švédského krále. Raduit de Souches je historiky považován za velmi sečtělého a vzdělaného člověka, ​​obdařeného nadhledem, zkušenostmi ve všech vojenských oborech se zaměřením na fortifikaci, pevnostní projektování a stavbu pevností i obranné strategie, osobní odvahu, asertivitu a osobnost zvyklá vysokému osobnímu nasazení. Stejně jako mnoho osobností schopných, s dovedností a rychlého myšlení měl sklon být k ostatním netrpělivý a k rychlému vzplanutí. Tyto povahové rysy opakovaně zpomalovaly jeho vojenskou kariéru. Již v roce 1636 při obléhání Stargardu veřejně vyjádřil svůj nesouhlas s počínáním svých nadřízených, vzbouřil se a opustil armádu. Vrátil se do Francie s úmyslem pokračovat ve své vojenské kariéře tam. Tohle se nezdařilo, proto se po nějaké době vrátí do švédské armády. Zde je opět přijat, jmenován důstojníkem a vyslán do Slezska.

Shrnuto, de Souches se díky svým schopnostem a své temperamentní povaze často dostává do podobných vážných konfliktů, ale také je velmi často vystaven závistivé kritice a četným intrikám právě pro své vynikající strategické schopnosti. V roce 1641 jeho otevřená kritika nadřízeného, ​​generála Torstena Stahlhansena, vede k trestu odnětí svobody. Ovšem de Souches zběhne před hrozícím vojenským soudem; opouští švédské služby. Vrací se do Francie. Při svém útěku do Francie se ve Vídni setká s císařovým bratrem, arcivévodou Leopoldem Wilhelmem Rakouským, který jej přiměje k narukování do habsburské armády. De Souches se stává důstojníkem a je poslán do Pomořanska pod velením generálmajora Krakova. Zde uložené švédské pozice mají být zastaveny nebo alespoň oslabeny nebo zpomalen jejich postup do Čech.

Akce generála Krakova se stala naprostým fiaskem. Tři čtvrtiny armády byly zničeny; ze 4000 mužů se vrátilo jen 1200.

Raduit de Souches ani v tomto případě nešetřil kritikou jednání svých nadřízených. Vnitřní rozpad armády vede k povstání, jehož je účastníkem. Je zatčen a tentokrát postaven před vojenský soud v Praze. Raduit de Souches se úspěšně brání, zachovává si hodnost, ale – ztrácí svůj pluk.

Zůstává však ctižádostivý, sestaví nový pluk a je přidělen k obléhání Olomouce na podporu Ladislava z Valdštejna. Zde začíná jeho skutečný, nadmíru obdivuhodný příběh.

Po zpočátku neúspěšném tříměsíčním obléhání je na 20. září 1644 naplánován útok přes mezitím vykopané podzemní chodby. Dva oddíly, včetně jednoho ze 400 mužů vedených Raduitem de Souches, měly obsadit děkanství přilehlé k městským hradbám a otevřít městskou bránu. Ve stejnou dobu – aby se odvrátila pozornost obležených. je zahájen otevřený útok na opačnou stranu hradeb.

Lest byla odhalena, ale Raduit de Souches byl uzavřen v děkanátě a budova zapálena. Ovšem – podaří se uprchnout. Později uvede, že našel cestu zpět podzemními tunely, jiní vypráví, že se zachrání neuvěřitelným skokem do příkopu a skoro zázrakem unikne v ohni a kouři pod palbou švédských mušketýrů. Zpráva o tomto husarském kousku se rozšíří až do Vídně. I vzhledem k těmto událostem byl Raduit de Souches 15. března 1645 jmenován vojenským velitelem města Brna.

O den později se nový velitel přesune do Brna v čele francouzské jednotky o 300 mužích.

Brněnským katolíkům se tento cizák, hugenot a Francouz zprvu nijak zvlášť nezamlouval (Francie byla v té době ve válce s Habsburky). Zpráva o nekonvenčním ba divokém způsobu života se rychle šířila. No, nebyl zrovna mohamedán ale protestant, také nic moc. Přilezlý cizinec a migrant, uprchlík, co ještě?

Situaci změnil až přísný dopis samotného císaře městské radě a moravskému hejtmanovi. Nový vojenský velitel je nasazen a musí být v městě ve všem podpořen a respektován. Město reptalo i nadále, ovšem povel je povel.

Mladému veliteli to ale bylo srdečně jedno. Okamžitě se soustředí na opevňování města a přípravu na jeho obranu. Snad hnán osobní obavou před zajetím Švédy postaví hradby, prohloubí příkopy kolem městských hradeb a zároveň vyhloubí cestu spojující Brno z bývalého městského nádvoří s hradem Špilberk („skrytá cesta“ ) do dnes se přesně neví kudy probíhala a z čeho spočívala.. Později, poté, co se švédským obléhatelům podařilo přerušit přívod vody do hradu, byla to právě tato cesta, která umožnila zásobovat pevnost vodou.

Před městskými hradbami nechá de Souches ve vzdálenosti 600 kroků zbourat všechny vyšší stavby, srovnat všechny vyvýšeniny a zasypat všechny jámy. Tím byl nepřítel zbaven všech možností krytí. Bašty a obranný val byly z dosavadní rovné podoby přebudovány, kde to bylo možné, do úhlu. Na jeho příkaz byly z města odstraněny šindelové střechy, které by mohly v případě požáru ohrožovat okolí. S pomocí zemského hejtmana Sanka nechá nashromáždit zásoby munice, zbraní a potravin na dobu šestí měsíců.

Energie, nadšení a odvaha cizáckého velitele nakonec nakazila i Brňany. Nechuť Brna se rychle změnila v obdiv k mladému divochovi. Ve městě byl postaven mlýn a bylo postaráno i o výrobu střelného prachu. Všichni řemeslníci, nejen zbrojaři, horečně pracovali, aby poskytli městu a jeho obráncům všechno potřebné. De Souches nechá zazdít dvě tehdejší městské brány, přístup do města zajišťují pouze Židovská brána a Brněnská brána (později Městský dvůr, dnes Šilingrovo náměstí.). Prostřednictvím vyústění brány do skryté cesty bylo udržováno spojení se Špilberkem. Opevnění zčásti tvořila přirozená překážka, řeka Svratka, která v té době protékala přímo pod katedrálou, zhruba v prostoru dnešního brněnského hlavního nádraží.

(Pokračování v pondělí)