Pominu pro dnešek odstoupení vlády v Rusku, neb mi ze všech úvah vychází, že je to stejně manévr k tomu, aby si moc v té velké zemi zachoval Vladimir Putin, takže nic nového pod sluncem. Radši se vrátím ke vzpomínce staré desítky let. Někdy na začátku devadesátých let mě požádala Hana Marvanová, abych pro ni sestavila seznam soudců, kteří v letech, kdy působil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, někoho odsoudili z politických důvodů do vězení. Stálo mě to pár bezesných nocí, ale nestěžovala jsem si, bylo zajímavé vrátit se do časů, které se už nikdy vrátit neměly. S tímto seznamem se Hana Marvanová a – nešálí-li mě paměť – Standa Devátý obrátili na tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Nováka z ODS se žádostí, aby ony soudce postavil před kárný senát a aby jejich kolegové rozhodli, zda mají dál soudit. Ministr Novák jejich žádosti nevyhověl. Nevybavuji si, že by se byla tenkrát strhla nějaká mediální smršť, ale znám pár lidí, které to notně popudilo.

Když teď sleduji, jak je kdekdo pobouřen odhalením, že Helena Válková napsala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let o ochranném dohledu, říkám si, že se časy zřejmě změnily. Sice mi vadí všelijaké posuny a zejména to, jak média tvrdí, že Válková „šikanovala disidenty“, ale rozhodně si nemyslím, že by měla být ombudsmankou. Jen bych připomněla, že Válková ten neblahý článek spolupodepsaný smutně proslulým Urválkem napsala dřív, než byl k ochrannému dohledu odsouzen první politický vězeň, takže v této souvislosti se o „šikanování disidentů“ ochranným dohledem nedá mluvit. Hlavně si ale myslím, že disidenty šikanovali spíš ti, kdo je k tomu ochrannému dohledu odsuzovali a kdo ho prováděli, a ti zůstali na svých místech. A trochu mě zaráží vehemence, s jakou se do ní kdekdo pustil: skoro bych řekla, že se jiní porušováním lidských práv provinili víc.

Takový je však politický boj, tak vás radši oblažím jedním svým zábavnějším zážitkem. V úterý jsem se šla do Národní knihovny podívat do Protokolů sionských mudrců, abych doplnila přesnou citaci do překladu knihy o antisemitismu. V překladu z roku 2015 příslušný „epilog“ nebyl, tak jsem aspoň prolistovala prolog. Dost mě zarazilo, že se tam píše o Karlu Schwarzenbergovi, Anně Šabatové, Jaroslavu Šabatovi a Petru Uhlovi. Autor prologu sice naznačuje, že se podíleli na jakémsi mně nepříliš pochopitelném spiknutí, ale to je naprostá pitomost. Nebyla jsem si v tu chvíli jistá, zda nespím a všechno se mi to nezdá… a pak jsem usoudila, že nejlepší bude odejít, abych se probudila, a dál se tím nezabývat. Zjevně nějaký pokus o manipulaci. Vyšla jsem na nábřeží a na kládách vlnolamu seděly tisíce racků. Trochu mátožně jsem si pomyslela, že ti by taky měli odletět – a oni se hned v obrovském hejnu vznesli nad Vltavu. Samozřejmě jsem se polekala: že by na moje přání? A pak jsem se rozhodla o tom vůbec nepřemýšlet a radši si jít po svých.

LN, 17.1.2020