Instinkty z doby kamenné ještě nevymřely

Zaslechneme-li výraz typu sociální antropolog, mnozí si ho spojí s „měkkými vědami“ a „nemakačenky“. Když se takoví dozvědí, že český sociální antropolog získal grant od prestižní evropské instituce, a to pro výzkum vztahu lovců a divočáků, pomyslí si něco o hříšném vyhazování peněz. Jenže to téma není vycucané z prstu. Už léta se ví, že divokých prasat přibývá v celé Evropě včetně Česka. Pražáci se bavili záběry divočáka plavajícího přes Vltavu z ostrova Štvanice do Holešovic. Jiná města (třeba Mníšek pod Brdy) zase pozvala lovce téměř do center.

Kdo si myslí, že lovectví pro obživu bylo vlastní jen paleolitu, starověku, nanejvýš středověku, mýlí se. Loni přinesla německá média pěknou story. Na okraji Berlína, na parkovišti u supermarketu blízko lesa, zabil muž divočáka sekerou, stáhl ho z kůže a částečně vyvrhl. Když místní zavolali policii, dotyčný se přiznal: Je řezníkem v důchodu a zvíře zabil proto, aby „získal kvalitní maso, které by si jinak nemohl dovolit“.

Ten příběh zní bizarně, vymyšleně, ale je skutečný. I ve čtyřmilionové metropoli moderního Německa, ve městě, které je matkou veškeré německé pokrokovosti, zelené politiky i energetické revoluce, se najde člověk, jenž poslechne svůj instinkt a zachová se podle pravidel zděděných už z paleolitu. Podle pravidel, která progresivní elity vládnoucí Berlínu považují za dávno mrtvá a hodná záznamu nanejvýš v muzeu.

Jako bychom někdy zapomínali, že technologie považované za progresivní (svého času pěstování řepky) lákají divočáky z lesů do blízkosti měst coby zásobárny potravy, zdroje tepla i relativního bezpečí. To téma opravdu není vycucané z prstu. Je součástí toho, čemu se někdy trochu nabubřele říká návrat divočiny.

LN, 11.12.2019