Dalajlama má zvláštní schopnost, ba dar. Kdykoliv sem přijede, kdykoliv se o tom jen uvažuje, rozpoutá se virvál, jaký by si našinec před čtvrtstoletím nepředstavil. Ekonom by to vyjádřil poměrem cena/výkon: dalajlama je asi nejméně mocnou osobností na Zemi, která dokáže rozpoutat tak mocnou debatu.

Ale zkusme to reálněji. Jaký má dnes smysl přijímat dalajlamu? To není jen čistě morální či akademická otázka. Nelze říci, že opatrností vůči dalajlamovi se český stát dopouští zrady spojenců či ideálů. Vždyť neméně opatrní vůči němu jsou i lídři západních velmocí.

Stát jako Česko nemůže mít vůči dalajlamovi ambice větší než USA či Německo (jediný člen EU, který má aktivní obchodní bilanci s Čínou). Ale to neznamená, že malý stát se má zříkat sebeúcty. Když ještě žil Václav Havel, setkávali se s dalajlamou jako dva muži, kteří si mají co říci. Nikdo nemůže chtít, aby se do této role stylizovali premiéři, ba prezident Zeman. Ale stát, který dbá o tradice, na nichž vznikal, by se měl držet aspoň té sebeúcty.

Sebeúctu nenaruší, když zvažujeme, jak návštěva naruší vztahy s Čínou – to dělá každý stát. Ale může ji narušit, když se politici pohoršují nad „dalajlamismem“ a zamlčují, o co ve skutečnosti jde. Včera sám dalajlama řekl, že neusiluje o nezávislost Tibetu, ale jen o uchování jeho buddhistického charakteru. Může to vadit lidem, kteří stavějí své programy na ochraně tradičního charakteru evropských zemí před jeho narušením muslimy?

LN, 18.10.2016