Začalo to zcela nevinně. Český olympijský výbor se domníval, že naši sportovci se chtějí těšit déle na stupních vítězů po dobu české hymny, a tak ji navrhli prodloužit o druhou sloku. Ozvaly se hlasy proti i pro (těch bylo méně). Byli také občané, kteří varovali, že bojem o druhou sloku nás politici a média odvádějí od důležitějších témat, jako například kdo má v České republice vládnout.

Nejhlasitěji však vystoupili Moravané, k nimž se okamžitě přidali Slezané. Žádná ze slok naší hymny o nich nehovoří, i když prý se duch ústavy obrací i na ně. Moravské zemské hnutí připomnělo, že kdysi měli Moravané markrabství s vlastní vládou a že nejvíc peněz a pracovníků odchází z Moravy do Čech. Situace se přiostřovala. Moravané požadovali samostatnost, i když už měli vlastní rozpočet, s nímž mohli ve svých krajích relativně volně disponovat, vlastní školství a jazyk moravštinu, která se na školách učila spolu s češtinou. Vycházela z nářečí dolských, jak je v padesátých letech popsal stalinistický jazykozpytec Jaromír Bělič. Jeho žáci oficiální moravštinu z politických důvodů obohatili o prvky všech moravských a slezských dialektů. Slova jako naběračka, kukuřice, poklička a další byla v učebnicích oficiálně nahrazena žufánkem, turkyňou, křidélkou. A také se na Moravě nerozsvěcelo nýbrž rožínalo.

Moravští předáci uspořádali několik průzkumů veřejného mínění a když se ukázalo, jak mnoho Moraváků si přeje vlastní stát s markrabětem, uspořádali referendum. 90 % všech hlasujících se vyslovilo pro samostatnost. Chybou sice bylo, že se ho zúčastnila pouze necelá polovina Moravanů s hlasovacím právem, ale bylo to víc než 35 % požadovaných zákonem. Moravští separatisté okamžitě vyhlásili samostatné markrabství, jehož hymnou se stala bojovná lidová píseň Moravo, Moravo… (Oficiálně schválený text: Moravo, Moravo, Moravěnko milá / Co z tebe pochází chasa ušlechtilá / Chasa ušlechtilá, žádostivá boje / a jaké to koňstvo rodí půda tvoje.) Zároveň byla zakázána píseň Kdyby byla Morava jako je Slezsko.

Centrální vláda v Praze nepřestala obhajovat jednotu země. Poukazovala na republikovou ústavu, která nezná možnost odtržení Moravy, vysvětlovala, že rozchodem utrpí ekonomiky obou zemí a nakonec se vytasila s třemi pruty knížete Svatopluka, přičemž pochlebně zdůrazňovala, jak úspěšně vládl Velké Moravě. Když nic z toho nepomohlo, použili příslušní soudci v Praze § 310 Trestního zákoníku O rozvracení republiky. Nechali separatistické předáky pozatýkat a ti nyní čekají na soud. Zároveň vláda vyhlásila na Moravě nové volby, v nichž sice zvítězili centralisté, ale spojenectví všech separatistických odnoží vytvořilo většinu. Co čert nechtěl, markrabští se pokoušejí dosadit do všech vedoucích míst své pronásledované předáky, což samozřejmě centralisté nechtějí dovolit.

Zbývá dodat, že události v české kotlině měly celosvětový ohlas. Ti, kteří hájí právo Moravanů na samostatnost, tak činí v domnění, že každý si může dělat, co chce, nebo protože se chtějí přiživit na rozpadu jednoho státu. Ani ti, kteří odsuzují moravské separatisty, nemají stejné pohnutky. Jedni se obávají, že by se jejich vlast mohla ocitnout v podobně drolící se situaci, jiní prostě jen zastávají názor, že zákony je třeba ctít.

Zajímavý je postoj Katalánců. Původně fandili Moravanům a říkali, že když se podařilo rozdělit Československo, proč by se nemohli osamostatnit Moravané. Separatisté, kterých je plno všude, se ozvali, že by se Katalánsko mělo osamostatnit na španělském králi a vytvořit republiku. Nakonec se však unisono rozhodli připojit k taktice Basků, kteří vyjednáváním s Madridem toho dosahují víc, než oni plánovali jednostrannými kroky.