Frekvence pojmů národ, národní zájmy, národní charakter se vždy zvláště před volbami rapidně zvyšuje, i když mnohem důležitější a starší je stát, státní zájem a charakter státu.

Stát je územní veřejnoprávní korporace. Jinými slovy mocenská jednotka, která spravuje státní území, má právo vytvářet zákony a soudit. Je vymezena státní mocí a státním lidem – to jsou lidé, kteří vlastní občanství daného státu.

Prvním státním útvarem na našem území bylo středověké České knížectví, které trvalo od 10. století až do roku 1198. V té době národy neexistovaly. Tehdy existovala jen kmenová příslušnost místního charakteru. Šlo tedy o příslušnost lokální, a proto se hovořilo o Češích, Lučanech, Pšovanech, Míčanech nebo Zličanech. A pokud se později mluvilo o národech, tak zahrnovaly jen politicky privilegované vrstvy státu.

V dnešním slova smyslu pojem národ vznikl až v 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí. Pojem „národ“ není právně definován. Místní identita se teprve během 19. století „přeměnila“ v ideologii nacionalismu. Ty strany a ti politici, kteří ve 21. století s těmito pojmy šermují, přistupují na ideologii 19. století a vykládají smysl života společnosti i organizace jedinců na základě čistě subjektivního pojmu.

Národnost totiž není něčím, s čím by se člověk narodil. Sounáležitost nelze definovat biologicky, ale pouze kulturně – to dotvrzují naše spory s Evropskou unií: dva nedávné totalitní nebo později autoritářské systémy a věčné naše snahy obcházet pravidla, která nám byla vnucována z Vídně nebo z Moskvy, nás ovlivnila tak silně, že máme problémy přistoupit na pravidla uskupení, ke kterému jsme se nedávno přidali dobrovolně poprvé po padesátileté zkušenosti s nedemokratickými vládami. Něco jiného je ale vlastenectví, tedy úcta k předkům, kteří národ budovali, jejichž činy a oběti nás zavazují, kterou bychom naopak měli silně pěstovat a které se nám nedostává.

Stát je tedy veřejnoprávní korporátní instituce, která ručí za národy v něm žijící a není ji možné ztotožňovat s národem. Klasická teorie mezinárodního práva uznává jako subjekt pouze suverénní stát – jeho úcta se odvíjí od jeho ústavy, zákonů, schopnosti rozeznávat rozdíly mezi legalitou a legitimitou a umění komunikovat s ostatními státními subjekty. Pokud to nebudeme respektovat, utvrdíme okolí, že žijeme ve stojatém čase, že hledáme prostor existence pouze uvnitř – a to nás oslabuje.