Rusko haraší zbraněmi a Západ se topí v progresivismu, ať už ve fanatickém ekologismu (česky stručně „zeleninismu“), nebo nekritickým zneužíváním ideálů lidských práv. Česko, které leží mezi těmito pomatenými proudy, se tlaku z obou stran úspěšně brání.

Máme hluboce zakořeněný odpor k radikalismu a fanatismu. Zažili jsme své s nacisty i komunisty. Pracovitost a podnikavost, která je nám vlastní, vede přirozeně k pragmatismu a tím i ke kritickému pohledu na krásné prázdné fráze šestákových západních ideologů.

Zkušenosti s Ruskem, jakkoliv mnohotvárné, vedou k opatrnosti, ba k podezíravosti, pokud jde o ruské vlastenectví. Rusko bylo po staletí bariérou chránící Evropu před asijskými barbary. Nejdříve před Mongoly a Tatary, později před Turky. To platilo do roku 1917, kdy asijské barbarství nahradilo barbarství bolševické. Samozřejmě, zažili jsme i barbarství německé nacistické a jsme Rusům vděčni, že nacisty zničili. Na rozdíl od nacistů nás bolševici nechtěli vystěhovat na Sibiř. Jenže 40 let vlády komunistů, vyslanců Ruska, devastovalo Československo duchovně i hospodářsky a nebude nikdy zapomenuto.

Český pragmatismus, který nám pomáhá odolávat fanatismům západním i východním, se opírá o hluboké křesťanské tradice české společnosti. Povrchní pohled, zdůrazňující chabý podíl nominálních křesťanů, lze snadno vyvrátit, podíváme-li se skutečnosti do očí. Češi samozřejmě slaví Vánoce i Velikonoce. Důležitější ale je, že ctí jak desatero božích přikázání, tak i sedm hlavních hříchů. To jsou základy morálky, spolu s Kristovým učením, že nad všechny zákony je láska k bližnímu.

Česká společnost je proto tolerantní k jedincům jiného vyznání, orientace nebo způsobu života. Rasismus prakticky neexistuje. Náš odpor k asociálům není rasismem, nehledě na to, že i s asociály se tu zachází shovívavě. Stejně jako s jinými hříšníky.

Domácí politické půtky, vyostřené covidem, není nutné přeceňovat. Zdravý rozum (ve srovnání se Západem i Východem) zůstává..