Se zájmem jsem si přečetl článek Dana Drápala Proč je křesťanství lepší než islám a s ještě větším zájmem čekám na pokračování. Pan Drápal zřejmě asi dojde logickou cestou tam, kam dojít chce, a jistě mu vyjde i to, že křesťanství je „lepší“.

Mou otázkou ovšem také je, co je životaschopnější, a musím říct, že pokud sám Bůh není křesťan, nemá křesťanství v konfrontaci s islámem žádnou velkou naději. A kromě toho musím také dodat, že všechny ty řeči o tom, že islám je nyní v podobné situaci, jako byli křesťané ve středověku, a že je tudíž schopen podobného vývoje jako křesťanství, vůbec neuznávám, a to jednoduše proto, že to, co není stejné, nemá stejný vývoj. Mezi křesťanstvím a islámem je rozdíl, kdo ho nevidí, přehlédne Krkonoše, a není tedy možné předpokládat, že pouhý čas je natolik silný faktor, aby si vynutil stejný vývoj. Dávno víme, že lidstvo nespěje k demokracii, že demokracie není nějaký ideální stav, ve kterém by mělo zakotvit lidské spění, a že další změny v islámu nelze očekávat. Jednoduše je to také proto, že křesťanství ztratilo svůj politický vliv již v počátcích takového úmyslu – tedy v bojích o investituru, kdežto islám tento boj vůbec nepodstoupil, protože náboženství jeho politiku formuje. Proto je v mnohém pohledu iracionální, nepředvídatelný, ale také úspěšný. Naše jediná naděje spočívá v tom, že jsou křesťanské zásady shodné s Božím záměrem, protože bez toho, že by je prosadila vyšší moc, nemají v konfrontaci s islámem naději. Hůř jsou na tom i ateisté, protože zásady ateismu mohou prosazovat jen oni a nelze přepokládat, že by jim v tom mohla pomoci nějaká vyšší moc (i když „pán Bůh je také ateista“ – jak píše K.H.Borovský ). A jaké jsou ty „zásadní rozdíly?“

Jednak je to samotná podstata věroučných základů. V křesťanství jde o to, co Machar popsal jako „jed z judeji“. Křesťanství jde ve jménu Božím proti tomu, co se v přírodě přirozeně děje: jde proti smrti, zániku, vyzdvihuje pokoru, sebezápor - chceme-li to obrazně přiblížit – žádné zvířátko by v přírodě neobstálo, kdyby se chovalo „křesťansky“. Opravdoví křesťané by v případě platnosti Darwinových zákonů už dávno vyhynuli, ale i mezi nimi existují takoví, kteří tyto křesťanské zásady neberou příliš vážně, vzešli ale z křesťanských tradic a stávají se z nich obránci křesťanství na tak dlouho, dokud si neosvojí tradice jiné. V jejich stínu a s jejich pomocí rostou a rozvíjí se ryzí křesťané – potenciální mučedníci - čekající na pomoc Spasitele.

Stoupenci Islámu mají od Boha jiný úkol – dobýt svět a nastolit Islám. Opravdový křesťan žije nazíravý život – který tak vysoce vyzdvihl Tomáš Akvinský. Opravdový vyznavač islámu nic takového nepotřebuje, aby se přiblížil k Bohu. I velký džihád je boj s každodenními starostmi, křesťan je opouští a uniká jim cestou ponoření se do kontemplace, muslim jim čelí, ale nebojuje s nimi. Pro ateistu nebude problém přijmout islám, nebude se po něm chtít, aby věřil. Bude se po něm chtít, aby slušně žil, pomáhal chudým, soucítil s nemocnými a neprohluboval svůj náboženský život. Ostře formulováno – věřící muslim Boha nepotřebuje, křesťan je vyzýván, aby cokoli dělá, dělal v Kristu.

Je tedy těchto rozdílů požehnaně a nejedná se jen o rozdílný historický vývoj. Pokud není Bůh, je islám náš budoucí osud.