Domnívám se, že většině čtenářů, kteří si přečetli titulek tohoto článku, se zvedl adrenalin. A než se budu zabývat křesťanstvím a islámem, pokusím se vyslovit hypotézu, jak tento nadpisek zapůsobil na různé skupiny lidí.

Nejjednodušší je to s muslimy. U těch jsem si celkem jist, že nadpisek se nelíbil žádnému z nich. Ostatně, vůbec se jim nedivím. A pokud bychom přijali ne zcela samozřejmou tezi, že existuje rozdíl mezi umírněnými a radikálními muslimy, pak asi rozdíl v reakci bude jen ten, že ti umírnění se na mě budou pouze zlobit, kdežto ti radikální usoudí, že patřím k těm, které je třeba bez milosti zaříznout.

Ovšem záporná reakce muslimů nás určitě nepřekvapí a nutno dodat, že muslimové na ni mají plné právo. Vždyť kdyby si nemysleli pravý opak, museli by přestat být muslimy.

U křesťanů bude ovšem reakce mnohem diferencovanější. Název článku patrně shledají jako neproblematický pouze dvě (dosti si podobné) skupiny lidí, které nazývám „katolický talibán“ a „evangelikální ultras“. (O jejich přízeň přitom nikterak nestojím.) Všichni ostatní se budou nad tímto nadpisem poněkud ošívat. K naší křesťanské ctnosti přece patří, že jsme pokorní a nevytahujeme se. Nadto je liberální křesťanství v naprosté shodě s určitým „duchem doby“ západní civilizace, která se ráda omlouvá za kde co, ať už to historicky dává smysl či nikoli. Současná západní kultura, na rozdíl od islámské kultury, o sobě ráda pochybuje a poukazuje na svá selhání a své nedostatky. Značné části křesťanstva je tento postoj vlastní – v tom se od sekularizované společnosti neliší. Už i mnozí křesťané si oblíbili rčení, které koluje ve společnosti snad dvě desetiletí, ne-li déle: „Neříkám, že můj názor je lepší než tvůj – je prostě jiný.“ Tvrzení, že můj názor je lepší než názor druhého, se považuje za společenské faux pas – slušný člověk takto nehovoří. Četl jsem kdesi, že „speechwriteři“ (autoři projevů) Barracka Obamy dostali příkaz každou negativní poznámku o islámu vyvážit jednou negativní poznámkou o křesťanství.

Pokusím se sehrát úlohu malého dítěte z pohádky „Císařovy nové šaty“ a říkám, ba žádám: Pokud si nemyslíte, že váš názor je lepší než ten můj, pak mi ho ani neříkejte.

Pak je tu ještě třetí skupina: Zapřisáhlí odpůrci všech náboženství. Ti si můj titulek vyloží jako další důkaz bytostné nesnášenlivosti křesťanů, případně všech věřících. Argumenty, proč by mělo být křesťanství (nebo islám) lepší, je nezajímají – pro ně je to všechno jen stejný náboženský blábol.

Tvrzení, obsažené v titulku, má ovšem jeden velký problém, který musíme otevřít dříve, než se budeme zabývat věcí samotnou. Chceme-li srovnávat křesťanství a islám (nebo třeba levicové a pravicové názory na sociální politiku), musíme si ujasnit, co je měřítkem. Abychom o věci samotné mohli vůbec nějak diskutovat, musím mezi námi být určitá základní shoda, co je lepší a co je horší. Otázkou ovšem je, zda tato shoda skutečně existuje, a zda je vůbec možná. Rozdíl mezi současnou západní kulturou a kulturou islámskou není pouze v tom, že by příslušníci těchto rozdílných kultur považovali za dobré a správné jiné hodnoty. Podstatný rozdíl je v tom, že západní kultura o sobě zásadním způsobem pochybuje, a pochybuje i o tom, zda nějaká pravda vůbec existuje. Do značné míry v ní vítězí přesvědčení, že různé názory mají vlastně stejnou platnost, stejné oprávnění. Proto má zásadní a hlubokou nechuť k jakýmkoli hodnotovým soudům (a proto nadpisek tohoto článku tolik provokuje). Naopak islámská civilizace má naprosto jasno: Islám je nejlepší náboženství a je nadřazen všem ostatním. Nestojí tedy proti sobě dvě civilizace, které by se – každá za sebe – zasazovala o svou pravdu a snažila se o ní přesvědčit druhé. Stojí proti sobě dvě civilizace, z nichž jedna pochybuje o tom, že by nějaká absolutní pravda vůbec mohla existovat, natož abychom ji mohli poznat, a druhá nepochybuje ani o absolutní pravdě (to by mi nevadilo, já jsem o ní přesvědčen také), ale ani o lidské schopnosti tuto absolutní pravdu poznat (zde jsem ne snad skeptický, ale hodně opatrný). To, že bojovníci Islámského státu bez rozpaků podřezávají všechny jinověrce a že ničí veškeré neislámské kulturní památky, je dáno jejich jistotou, že oni mají pravdu.

Ano, znám námitku, že bojovníci Islámského státu nejsou žádní muslimové. A znovu deklaruji, že ji nepřijímám. Jejich hlavní představitelé jsou muslimové, kteří se narodili a byli vychováni v muslimském světě, odvolávají se na Korán, při svých sebevražedných a jiných útocích křičí pěkně po muslimsku, že Alláh je velký, používají muslimské symboly… Tvrzení, že to nejsou muslimové, jen dál zamlžuje podstatu věci. To bychom rovnou mohli tvrdit, že dobyvatelé Jižní a Střední Ameriky nebyli katolíci nebo že advokáti apartheidu v Jižní Africe nebyli protestanti. (Mně by se to vlastně hodilo, ale bylo by to naprosto nepoctivé.)

Pokusil jsem se v tomto prvním článku „vykolíkovat hřiště“. Slibuji, že se k otázce, co je lepší a horší, vrátím v dalších článcích.