Snad každá společnost má svoji Kauzu – temný případ, který se stále znovu zkoumá a interpretuje i po desítkách let. V tomto smyslu není smrt Jana Masaryka výjimečná. Výjimečné není ani to, že Kauzy bývají tématem hlavně pro záhadology a konspirátory.

Američané mají Kauzu prezidenta Kennedyho. Nevíme, kdo skutečně stál za atentátem v listopadu 1963. Jedni konspirátoři přísahají na spiknutí KGB, jiní na spiknutí domácí ultrapravice, ale to je tak vše.

Poláci mají Kauzu Smolensk. Kdo v dubnu 2010 „sundal“ letadlo plné polských elit? Jasné důkazy nejsou. Ale to jen proto, tvrdí konspirátoři, že je Moskva tají. A kdo říká něco jiného, je v lepším případě blázen, v horším vlastizrádce.

Švédové mají Kauzu před třiceti lety zavražděného premiéra Palmeho. Pachatel nebyl vypátrán. Ale ještě předevčírem se objevila zpráva, že jeden kriminolog nyní policii poskytl vražednou zbraň. Věříte tomu?

Při vší úctě k těmto Kauzám, není známa ani jedna, do níž by pátrání s odstupem desítek let vneslo světlo, natož katarzi. To není výsměch, jen konstatování. Největším problémem okolo Jana Masaryka není jeho smrt, ale fakt, že zůstal ministrem zahraničí i po 25. únoru 1948. Že patřil k těm, kteří hladké převzetí moci komunisty nejenom umožnili, ale svou osobou i zaštítili a legitimizovali.

LN, 29.12.2015