Díky těm z nebe spadlým čtyřem dnům volna za sebou se nám podařilo navštívit rodinu mého dávného přítele, který bohužel nežije jako kdysi v mé bezprostřední blízkosti.

A tak po formálních frázích o stavu rodiny a zdraví jsme se do toho pustili zase. Jako kdysi. Pochopitelně šlo o politiku. A jako vždy, když jde Čechům o politiku, jsme se přeli.

On hodil jednoho ministra, já přidal předsedu vlády. On hodil prezidenta, já přidal toho bývalého. On trumfoval nebývale velkým množstvím korupčníků v posledních desetiletích pražské politiky, já přidal nebývale zkorumpované zdravotnictví. On vytáhl vládu Grossovu, já vládu Sobotkovu a k té Grossově jsem přidal ještě Grossova spolužáka z právnických dálkových „studií“, nějakého Langra. On vytáhl opoziční smlouvu a já na to, že za její nepochopení může podle Václava Klause Václav Havel, jako konec konců v poslední době za všechno. Poté jsme se dostali k jednomu úžasnému článku z posledního vydání Přítomnosti s názvemUčni čaroděje Svatopluka Potáče na bílých koních anajednou nebylo o čem hovořit.

Víme toho z minulosti dost, aby to bylo na nekonečnou debatu. On sám se pohyboval ve vysoké politice, odkud kdysi odešel ze dne na den, neboť mu tak velely jeho opravdu sdílené křesťanské zásady.

Stále to ovšem bylo na plichtu.

Využil jsem chvíle odmlčení, když nás hostitelka pobízela ke konzumaci úžasného borůvkového koláče, a vytáhl jsem rychle za sebou poslední dva trumfy.

Ten první byl o tom, že někteří poslanci chtějí uzákonit právoplatné manželství homosexuálů. Ten druhý byl o tom, že mnozí dnešní mladí lidé omdlévají, když mají náhodou na svém mobilu slabý signál.

To již můj přítel nevydržel.

Usmál se omluvně a prohlásil tak trochu resignovaně:

„Víš, já jsem tak šťastnej, že jsem už starej.“

A já jsem si uvědomil, že jeho štěstí sdílím, i když jsem o dva roky mladší.