Sledovala jsem tentokrát volby opravdu s napětím: pozorovat, jak se na obrazovce mění čísla označující setiny a desetiny procenta, jak je postupně získávaly politické strany, bylo skoro tak vzrušující, jako dívat se na dostihy. A výsledek mě potěšil: komunisty v rok stého výročí založení strany voliči vyřadili z parlamentu a ve dvou koalicích přesvědčivě zvítězily strany, jejichž programy nabízejí naději. Ani mě nepřekvapilo, když mi ve chvíli, kdy už tohle bylo jasné a nezměnitelné, zavolala jedna blízká duše, že si jde koupit šampaňské, aby to oslavila.

Námětem rozhovorů s lidmi, které jsem v povolebních dnech potkávala, byly pochopitelně volby a jejich výsledky – a trochu mě překvapilo, kolik skepse vyjadřovali mí přátelé. Za normálních okolností bývám také skeptická, ale teď jsem měla pocit, že okolnosti normální nejsou: vstřícnost, jakou vůči sobě jevili představitelé vítězných stran, nebyla podle mého soudu na české politické scéně normálním jevem. „Jen počkej, jak se do sebe za chvíli pustěj,“ namítali kamarádi. Nebudu ani psát o tom, kolik scénářů vedoucích do vod, na jaké jsme za dlouhé poslední roky zvyklí, jsem vyslechla. Já jsem ale vedla svou: a jakmile přišla řeč na to, co by se dalo v které oblasti zlepšit, ukázalo se, že vůbec nejsem sama, kdo si myslí, že by se ty věci zlepšit daly. Totiž: kdyby ty vítězné strany skutečně držely pohromadě, kdyby se nehádaly a přistoupily na to, že skutečná politika je umění kompromisu, že vylučování a kádrování vede jen ke vzájemné zatrpklosti, kdyby byla korupce opravdu nepřípustná. Kdyby politici řešili věcné problémy – třeba jak zabránit tomu, aby dopis z Vinohrad do Braníka šel celý týden –, jistě by přišli na to, že to s naší poštou vůbec není v pořádku. Samozřejmě ten dopis není téma k jednání vlády, ale jistě je to téma k zamyšlení pro nějaký štáb.

My jsme se o tom kolem různých stolů zamýšleli, a protože nikdo z nás nemá politické ambice, vymysleli jsme toho spoustu. A nejen o poště, chutě jsme se pustili i do školství, do toho, že sehnat lékaře není snadné a bez nějaké známosti to skoro nejde, a pak přišla řeč na rozkopanou Prahu, stavbu silnic a mnohé další problémy, které hodně daleko přesahují putování jednoho dopisu přes půl Prahy. A to jsme se nepouštěli do toho, co bude mít ta nová vláda nejtěžší: do stále rostoucího zdražování, které kdekoho naštve a které těžko dokáže nějak ovlivnit.

Není pochyb o tom, že český stát a jeho instituce v mnoha ohledech fungují bídně a že by bylo záhodno to změnit. To ovšem bez souladu vlády, bez její činné spolupráce a vzájemné důvěry nepůjde. A k takovému fungování opravdu nestačí chtít prosadit svou bez ohledu na ostatní a pokoušet se na tom ještě něco trhnout bokem. Nechci předem podezírat žádnou z koaličních stran, že si něco takového přeje. A velice prosím pány politiky, aby měli na paměti, že to fakt záleží na nich.

LN, 15.10.2021