„Kromě auťáků už se u nás nikde nic nevyrábí, všechno je rozkradený,“ oznámil ve výčepu onen muž, který už napohled zřejmě nebyl zbaven volebního práva, takže volič. Jsem pro brát ho vážně. Spíš se pokusme zjistit, odkud pramení jeho chmurné informace.

Kdysi, když se u nás budoval socialismus, přinášely sdělovací prostředky denně celkem podrobné informace o socialistickém soutěžení v našich podnicích, závodech či družstvech. Kolik kde uzavřeli závazků, kde už překročili plán, a tak dále. Můžete si myslet, že to bylo náramně nudné, a ono to náramně nudné bylo. Kdo nečetl, stejně to nakonec musel zaslechnout v rádiu, zprávám o budování lepších zítřků prostě nebylo možné uniknout. Omšelý trik propagandistů: na žádné jiné zprávy už nezbyl čas ani místo, dokonce ani na ty vylhané. Výsledkem kupodivu bylo, že když jste řekli Meopta, ozvěna vám vrátila Přerov. Na Jitonu se ozvalo Soběslav, ozvěnou Okuly bylo Nýrsko a Sigmy zase Olomouc, Agrostroji se většinou ozval Pelhřimov, i když to mohla být také Roudnice nad Labem, ZVVZ patřilo Milevsku a Bižuterie Jablonci nad Nisou, Desta byla v Děčíně, Kaučuk v Kralupech, Fatra v Napajedlích a Pramet v Šumperku, a tak dále. Všude, po celé republice, se něco vyrábělo. Teď s dovolením přetrhnu vyprávění, abychom se v čase posunuli na práh epochy, ve které už připitomělé historky o soutěžení a závazcích upadají v laskavé zapomnění, neboť všechno vyřeší trh.

Na počátku těchto dob, které měly přinést blaženost, jsem odcházel do důchodu. Při jednom z posledních setkání se šéfredaktorem jsem se zmínil o nevelkém městě kdesi v Poohří, kde jakýsi řemeslník založil továrnu, má už půl tisícovky zaměstnanců a objednávek i z ciziny, že nestihá vyrábět. „Neměli bychom o něm napsat?“ Pan šéfredaktor se usmál a ptal se, zda onen podnikavec u nás inzeruje. Řekl jsem, že pokud vím nikoli, že neinzeruje nikde, když i tak nestačí vyrábět. „Tak to je těžký,“ pravil můj šéf, „když neinzeruje, nemůžeme o něm psát, to by se majitelům nelíbilo.“ A kdyby tam někdo v noci zavraždil vrátného? „Tak to bychom samozřejmě napsat museli, ale nic o tom, co se tam vyrábí. To už by byla neplacená reklama.“

Takhle vyučen jsem odcházel do penze. Až přišel virus. Má žena si všimla, že jeho zásluhou se z televize dozvídá, kde všude máme nějaké fungující továrny. Tuhle s potěšením zaznamenala jakýsi podnik se čtyřmi sty testovanými zaměstnanci v místě, kde by to neočekávala. „Copak tam vyrábějí?“ ptal jsem se. „Vidíš, to je zajímavý, to vlastně neřekli.“ Vysvětlil jsem jí, že patrně v televizi neinzerují. A vzpomněl jsem si na onoho muže zkraje tohoto fejetonu, který přesně věděl, že kromě auťáků se u nás už nikde nic nevyrábí.