Byla jsem s ředitelkou spolku Občanské Bělorusko na pražské hlavní poště, potřebovaly jsme, aby úředník za přepážkou ověřil naše podpisy. Nebylo to poprvé, listiny, které spolek posílá na úřady, musejí mít úředně ověřené podpisy. Až dosud to probíhalo rutinně, pán nebo (většinou) paní za přepážkou listiny zkontroluje, dá na ně razítko a zapíše je do poštovní knihy, kterou podepíšeme. Trvá to obyčejně tak pět až deset minut.

Ne tak tentokrát. Pán za přepážkou se v listinách probíral, přerovnával si je, pořád si k tomu něco povídal a po půl hodině pravil, že podpisy na dvou identických dokumentech – byly to kopie výroční zprávy – neověří. Nemůže je ověřit. Pak dlouho něco hledal v počítači a vytiskl nám jakýsi text (asi z vnitřních poštovních pokynů), podle kterého nemůže ověřit dokument v cizím jazyce. Snažily jsme se ho přesvědčit, že jsou ty listiny napsány česky, ale marně. Vítězně nám ukázal fotografii na úvodní stránce výroční zprávy, na které byla demonstrace v Minsku. Demonstranti drželi transparent napsaný pochopitelně bělorusky…

Byla to naprosto bezvýchodná situace. Moje kolegyně se mu snažila vysvětlit, že má úředně ověřit naše podpisy, nikoli listinu samu, ale odmítal pochopit, jaký je v tom rozdíl. Mně to připadalo jasné: obsah listiny ověřuje svým podpisem ten, kdo ji vytvořil, poštovní úředník jen zkontroluje, zda ji podepsal ten, jehož podpis pod ní je. „Je to v cizím jazyce,“ trval na svém úředník za přepážkou. Argument, že naše podpisy nejsou v cizím jazyce, že má před sebou naše občanky a že bez ověřených podpisů úřad naše podání nepřijme, nepřijímal a trval na svém. „Zavolejte nám svého nadřízeného,“ požádala ho kolegyně. Marně. Vedoucí prý tam není a stejně nemá čas. V duchu se mi vybavilo někdejší pořekadlo – běžte si stěžovat na „lampárnu“. Bublal ve mně vztek, ale pak jsem si řekla, že příště si pro ověření půjdeme jinam než na hlavní poštu, a s omluvou a s pořádným zpožděním jsem uháněla na schůzku s kamarády.

Kamarádům jsem si postěžovala na úředního šimla, ale pak jsme se rozpovídali o všeličems – a taky o tom, že náš stát otálí s přijetím lidí, kteří našim vojákům pomáhali v Afghánistánu. Začala jsem si zas připadat jak na té poště. Těm lidem a jejich rodinám přece může jít v Afghánistánu o život, teď, když vojáci odcházejí! Že si je musíme napřed prověřit? Ale vždyť jsme si je prověřili, když jsme je najímali! Má snad nějakou váhu argument, že tenkrát neprověřovaly imigrační úřady, nýbrž nejspíš vojenská rozvědka?

Ke stolu, kde jsme s kamarády seděli, jsme si nemohli zavolat žádného nadřízeného, který těm úředníkům velí, neměli jsme si komu postěžovat na to, jak nás rozčiluje vlastní vztek a bezmoc nad tou krutou nespravedlností. Copak ti, kdo rozhodují, nechápou, jakou katastrofu může jejich rozhodnutí způsobit? Jakou ostudu tím naší zemi působí? Tak znovu – máme si jít stěžovat na „lampárnu“?

LN, 30.7.2021