Začalo to ve vesmíru. Byli jsme na oslavě narozenin a několik hostů postávalo a posedávalo na balkoně a dohadovalo se, jestli by byl lepší výhled na Prahu s věžáky, nebo bez nich (já bych byla pro horizont bez věžáků, ale měla jsem pocit, že jsem v menšině), a pak padla slova „kosmonaut“ a „astronaut“, nevím v jaké souvislosti. Někdo pravil, že původně asi bylo „kosmonaut“, a to se pak změnilo na „astronaut“, ale namítla jsem, že jsem v dětství, někdy v padesátých letech, četla knihu Stanislava Lema Astronauti a slovo „kosmonaut“ jsem určitě neznala.

„To asi přišlo až s Gagarinem,“ pravil někdo. „Je to určitě z ruštiny.“

Možná. Každopádně mám radši „hvězdoplavce“ – astronauty. A někdo poznamenal, že teď už astronauti-kosmonauti pozbyli někdejšího lesku. Kdo zná jméno člověka, který naposled letěl do vesmíru? Ukázalo se, že nikdo. Připomněla jsem, že ve třicátých letech taky býval kult letců, který pak pominul, a někdo si vzpomněl na Čkalova. „Ten měl dokonce v Dejvicích ulici, ale asi už se tak nejmenuje.“ (Jmenuje, ale to pro debatu nebylo podstatné.)

Začali jsme vzpomínat na všelijaké zrušené názvy ulic a náměstí a někdo vyprávěl, že v Kašperských Horách bývala cedule, která vyjadřovala Američanům vděčnost za osvobození na konci druhé světové války. Pak ji úřady odstranily a daly místo ní desku s nápisem, že na tom místě bývala cedule – pak se opakoval původní nápis –, ale že byla odstraněna na protest proti invazi Spojených států kdesi. Takhle by to šlo, usoudili jsme svorně.

Ale s tím přejmenováváním ulic... Vymysleli jsme, že správně by se ulice přejmenovávat měly, ale měla by v nich taky být cedule, jak se jmenovaly předtím a odkdy dokdy. Krásným příkladem je Vinohradská, dříve Stalinova, za války Schwerinova a předtím Maršála Foche. Dá se to samozřejmě najít na webu, ale kdo už bude na webu hledat ulici? Ještě tak na mapě...

„Ve Slavonicích,“ pravila jedna účastnice oslavy, „jsou dvě náměstí. Jedno je náměstí Míru, a druhé Horní. Ale dřív bylo jedno Stalinovo a druhé Gottwaldovo, a předtím jedno Hitlerovo a druhé Henleinovo.“ No vida! Opravdu by stálo za to zachytit historii přímo na ulici, všiml by si toho skoro každý a bylo by to poučné.

Pak došlo na pomníky, a to už jsem věděla, že je po harmonii. Mají se pomníky bourat, nebo nechávat? Některé by se podle mne měly obnovit, třeba pomník maršála Radeckého v Praze na Malé Straně, ale jiné rozhodně ne – třeba to monstrum na Letenské pláni, Stalin s věrnými národy. Tam by snad stačila ta cedule, ne? Jenže, namítl zdravý rozum, to by bylo taky falšování historie. Chci falšovat historii? Nechci. Ale Stalina nad Prahou rozhodně nechci. Hm, jenomže někdo zas nechce Radeckého.

LN, 12.9.2014