Nejsem pravidelným divákem, ale v neděli pršelo, a tak jsem koukal na OH a atletické klání. A byl jsem jako všichni svědkem toho nejryzejšího naplnění nejen olympijského, ale lidského ducha. V sektoru skokanů do výšky.

Samotný průběh závodu byl dramatický, většina překonala výšku 237 cm (zkuste si někdo změřit třeba výšku stěny v obýváku, udělat tam čárku jako Miroslav Donutil v Pelíškách a pak si uvědomit, že tuhle výšku někdo z lidí přeskočí – to jen na okraj).

Výšku 239 cm už nedal ze sportovců žádný, a tak rozhodoval počet pokusů. Mutaz Issa Baršim z Kataru a Gianmarco Tamberi z Itálie měli shodný počet, a tak o vítězi mělo rozhodnout rozskakování, jakási náhlá smrt, kterou známe z různých sportů. Vždy cítím s těmi, co je postihne, protože byli stejně dobří jako ti, co nakonec vyhráli. Považuji to osobně za poněkud nespravedlivé, když o vítězi rozhodne třeba nepodařená penalta, ačkoliv celý zápas byly oba týmy naprosto rovnocenné.

Ve zmíněném závodě o olympijské zlato měl rozhodnout jeden nepodařený pokus jednoho ze dvou nejlepších výškařů. A pana Baršima cosi napadlo a zeptal se rozhodčího, jestli je to nutné a nebylo-li by možné, aby byli prostě nejlepší dva. Necítil potřebu zvítězit, pochopil, že lze vyhrát i tak, že uzná kvality soupeře za zcela rovnocenné. A překvapivě – a asi i pro většinu diváků – dostal kladnou odpověď.

Radost obou výškařů byla spontánní, nekašírovaná, nefalšovaná. A nejspíše nejen jejich. Byli svědky naplnění té neryzejší olympijské myšlenky, že není až tak úplně důležité, kdo je vítěz. Že není třeba k vlastní radosti toho druhého porazit, deklasovat a stanout na tom nejvyšším postu osamoceně. (Jsem si vědom, že u některých sportů to nelze, ale o tom není řeč).

Další průběh her přinese jistě silné okamžiky. Pro mne však bylo klání výškařů s nečekaným koncem absolutním vrcholem her, který už asi nepřekoná nic.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora