Kvóty pro rovná zastoupení žen ve vedení a představenstvech soukromých společností nejsou než bezpráví ve jménu práv.

Často slýchávám, že genderové kvóty jsou správné a že slouží většímu zrovnoprávnění mezi ženami a muži. Vivien Redingová, eurokomisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství, by dokonce ráda prosadila povinnou 30procentní kvótu na zastoupení žen ve vrcholovém managementu podniků. Pokud jste měli pocit, že tenhle veleosvícený nápad zapadl poprávu v zapomnění, tak nezapadl. Svědčí o tom třeba poměrně nedávný seminář Genderové kvóty jako impuls pro změnu, pořádaný pod záštitou sociálních demokratů v Karviné. Bruselští byrokrati nás zásobují nesmysly s železnou pravidelností: zhruba každé pondělí, každé úterý, ve středu dvakrát, pak ještě jednou ve čtvrtek a v pátek už zaplaťpámbu odjíždějí na víkend. Ovšem aby nějaký ouřada strkal takovýmhle způsobem nos do záležitostí soukromých (!) firem a určoval, kolik musí být v jejich představenstvu či vrcholovém managementu žen, mužů, pracujících důchodců, baleťáků nebo zubařů, to tu snad ještě nebylo. A taky s tím vážně nelze souhlasit. Je to naprosto nepřípustné zasahování bruselského úředníka do firemních záležitostí. Na trhu práce už neplatí zákon nabídky a poptávky a je potřeba ho nahradit jiným předpisem? V Bruselu nechť si zavádějí kvóty kam je libo, ale (minimálně) soukromý sektor by bylo vhodné vynechat.

Kvóty jsou nespravedlivé

Genderové kvóty neobstojí ani v obecné rovině. Zvýhodňování jedné skupiny občanů před druhou vskutku není korektní. Budiž, možná lze polemizovat o relativním zastoupení žen v politické sféře, státním nebo veřejném sektoru. Bude-li například z imaginární stranické členské základny kandidovat sto lidí a z toho bude padesát mužů a padesát žen, nechť postoupí do dalšího kola poměrově stejně žen. Jenže feministé a feministky často mluví o absolutním zastoupení. Tedy: když je žen ve společnosti zhruba polovina, chtěly by i polovinu i ve sněmovně (či kdekoliv jinde). Tato úvaha je ovšem nesmyslná, jak lze snadno vysvětlit na zmíněném příkladu. Bude-li v členské základně politické strany sto lidí, lze předpokládat, že v ní bude mnohem více mužů, jelikož ženy o politiku jeví mnohem menší zájem. Při zastoupení 90 muži a 10 ženami a možném postupu desíti lidí, by mělo postoupit devět mužů a jedna žena. Tedy nikoli stejný počet mužů a žen. A o tom to je.

Pokud se tedy nehodláme spokojit se starým jednoduchým pravidlem, že postoupí deset lidí, kteří dostanou nejvíc hlasů.

Nechte šéfa šéfovat

Doufám, že se nedočkám dalších úvah, jaké genderové zastoupení by mělo být... vlastně kdekoliv, zejména v soukromém sektoru. Šéf firmy si o personálním zastoupení musí rozhodovat sám. Například v kovomatu budu chtít skladníka mladého silného pořízka, který při nahazování metrákových (a těžších) kamen nezůstane pod nimi. Nevezmu si na jeho místo křehkou blondýnu, tu dám spíš za pult nebo ji vůbec nepřijmu. Lhostejno zda kvůli tomu, že si myslím své o její odbornosti, nebo proto, že očekávám její brzké otěhotnění. Za kasu bych raději zkušenou starší paní z oboru, nejlépe po dětech. Tady nestojím o fluktuaci, chci někoho, kdo si práce váží a u koho je zároveň také nižší pravděpodobnost, že zmizí s tržbou, než třeba u toho mladého pořízka. I účetní bych raději starší a zkušenou, s mnohaletou praxí v oboru. Jako asistentku ženu, nikoli muže, a to z řady důvodů. Budu-li vlastníkem makléřské firmy, vyberu si do první linie muže. Proč? Protože testosteron. Svým přímějším a agresivnějším rozhodováním vydělají víc peněz než ženy. Ale jejich šéfem by klidně mohla být žena, u ní může být větší předpoklad, že mi ohlídá, aby kluci firmu nepřivedli k bankrotu – vzpomeňme třeba Nicka Leesona a podobně. Někdo by mohl namítnout, že se jedná o předsudky – aťsi, pro šéfa je podstatné, jestli jeho personální politika přináší zisky - a jestli mu k tomu dopomáhají zkušenosti, předsudky, věda nebo vúdú, do toho něco je maximálně majitelům firmy. Nechme i do budoucna rozhodování o personáliích, včetně statutárních orgánů, na majitelích či managementu. A nenechme si nakukat od kohokoliv genderové kvóty.

I muži mají své… pračky

Už Milton Friedman hovořil o tom, že by ženy neměly za každou cenu lpět na stejném platu, jaký mají muži. Proč nenechat ženám onu konkurenční výhodu? Pro všechny, tedy i pro neangličtináře lze doporučit toto video:

Málokterý podnikatel bude upřednostňovat muže s vyšším platem před ženou za předpokladu stejných parametrů. Aby platil vyšší mzdové náklady? A jestli někdo chce platit nějakému pánovi za stejnou práci víc než mladé slečně, třeba proto, že předpokládá, že mu s nejvyšší pravděpodobností neotěhotní, takže nebude třeba obětovat další prostředky na zapracování nové síly, nebo pokud chce podnikatel zaplatit raději zkušenou účetní s předpokladem větší loajálnosti, pečlivosti a vstřícnějším chováním… to všechno bych s dovolením nechal na něm. Jde tu přece jen o jeho peníze a jeho podnik a není slušné strkat do jeho pravomocí úřednický nos.

Genderová problematika by měla být vnímána s větším nadhledem. Bez něj nastávají kuriózní situace, například jako když se jistá dáma pohoršuje nad tím, že jistá reklama na pivo je cílená převážně na muže. Ale vlastně ano – mě zase pohoršuje reklama na prací prášek, kde není jediný chlap. Chce tu snad někdo naznačit, že si muži nedokážou vyprat? Nepokrytě naznačovat, že ani nevím, jak a kde se ten pekelný stroj zapíná, si může dovolit leda moje žena! Jdu si zjistit, který úřad s tím může něco udělat, mám přece taky právo na svoji reklamu zářící bělobou a na svůj vodní kámen!