19.3.2024 | Svátek má Josef


ESEJ: O genderu, rase a identitě (2)

20.10.2020

Z úvodu knihy „Šílenství davů“

Podivné na skepsi současného světa je především jeho nevědomý dogmatismus.
G. K. Chesterton

Dost dlouho to trvalo, než se podařilo přesně vymezit natažené drátky výbušnin, konečně je už dobře známe. V první řadě jde o všechno, co nějak souvisí s homosexualitou. V druhé polovině dvacátého století se odehrál zápas o zrovnoprávnění gayů a strašlivou historickou křivdu se s velkým úspěchem podařilo napravit. Jenomže na tom nezůstalo a po vítězné válce, snad aby nepřišly zkrátka lesbické ženy, zmutoval do podoby GLB a ke skupině diskriminovaných se přidalo písmeno T, zástupně za trans, o čemž později. A nakonec se k akronymu přilepilo i Q jako queer (úchylný) a nějaké hvězdičky.

A jak ta gayová abeceda bobtnala, něco se v hnutí zvrtlo a vítězové na koni se najednou chovají stejně ohavně jako kdysi jejich pronásledovatelé a válka pokračuje. Před deseti lety by nikoho nenapadlo plédovat za manželství gayů. Dokonce ani Stonewall, organizace za homosexuální práva, nic takového nežádala, dokud se z požadavku nestala zákládající hodnota současného liberalismu. Propadnout u zkoušky z homosexuálního práva na manželství, ačkoli by ještě před pár lety neprošel nikdo včetně gayů, dnes znamená vyřazení ze slušné společnosti. Bez ohledu na něčí souhlas nebo nesouhlas jde o zásadní posun v hierarchii společenských norem, o překotnou změnu, jež by měla vyžadovat výjimečnou citlivost a hlubokou prozíravost. My se však bez nejmenšího uvážení ženeme neznámo kam.

Podobný průběh měl i vývoj v dalších sporných záležitostech, jako je případ ženské emancipace, jež se po celé dvacáté století docela solidně prosazovala a zdálo se, že se také blíží ke svému konečnému vyrovnání. Jenže ouha! Ve chvíli, kdy to už vypadalo, že se vlak blíží do vytoužené stanice, z ničeho nic nabral rychlost a řítí se po kolejích do dáli a pod svými koly drtí celé profesní kariéry. O čem by ještě včera nikoho ani nenapadlo diskutovat, stalo se důvodem zmařit někomu život.

Vzpírá se rozumu, že laureát Nobelovy ceny za fyziologii, profesor biologie Tim Hunt, přišel o místo a prestiž kvůli nevinnému žertování na konferenci v Jižní Korei, když zavzpomínal na milostné příběhy v laboratořích svého výzkumu. V běžném užívání se objevily fráze jako „toxická maskulinita”, za ctnost se považuje názor, že jsou vztahy mezi muži a ženami trvale poškozené a s mužskou polovinou lidského druhu je nutné zacházet jako s pacienty postiženými rakovinou. Dokonce se prosazuje módní názor, že muži nemají právo mluvit o ženské sexualitě. Ačkoli ženy prolomily více skleněných stropů než kdy jindy v dějinách, extrémní feminismus dnes proniká jako samozřejmost na veřejnost, jestliže v australském senátu mohly aktivistky vysvětlovat a poučovat (mansplaining) přítomné o věčném mužském patriarchátu.

Nejinak se přihodilo i v Americe. Když se hnutí za občanská práva, které zápasilo o nápravu jednoho z největších historických příkoří, už už blížilo ke svému cíli, tak těsně před vítězstvím se všechno pokazilo. Když už to vypadalo, že se poměry výrazně zlepšují, ozvaly se hlasy, že ještě nikdy v dějinách to nebylo tak hrozné. Najednou, kdy už jsme se všichni domnívali, že se o rasové diskriminaci jednou provždy přestane mluvit, se všechny společenské jevy týkají rasy. A stejně jako v případě ostatních nastražených výbušnin by ještě před pár lety jen hlupák nebo šílenec spekuloval o něčem takovém, natož předvídal tak nečekaný obrat.

A tak se všichni zmateně potácíme na neprobádaném území. Objevilo se tvrzení, že mezi námi žije značný počet lidí, kteří se nacházejí v nesprávném těle, a že v důsledku se musejí dosavadní jistoty společnosti, jakkoli podporované vědou a jazykem, od základů přestavět. V jistém smyslu je diskuse ohledně transgenderu docela poučná. Ačkoli ta nejnovější práva se týkají nejmenšího myslitelného počtu lidí, vypukla o ně bitva s vášnivou zuřivostí, jaké se hned tak něco nevyrovná. Ženy, které se nacházejí na špatné straně sporu, jako celosvětově proslulá spisovatelka J. K. Rowlingová, pronásledují lidé, kteří byli donedávna muži. Rodičům, kteří ještě včera sdíleli všeobecný názor, se předhazuje, že nejsou dostatečně na výši, aby vychovávali své děti. A v Británii i jinde si občané, kteří na veřejnosti neprozřetelně připustili, že se z muže nemůže stát žena a naopak, koledují o návštěvu policie.

Jedno však mají všechny tyto záležitosti společné, začaly jako naprosto legitimní kampaň za lidská práva. Proto se dostaly tak daleko. V určité chvíli ale prorazily ochranou hradbu zdravého rozumu. Nespokojenci s pouhou rovností dnes vyžadují neudržitelnou pozici něčeho „lepšího”. Někdo možná namítne, že jde pouze o dočasné historické vyrovnání a v případě hnutí #MeToo jsme to také mnohokrát slyšeli. Jeden moderátor americké televize CNN prohlásil, „že pokud někomu připadají některé požadavky přehnané, měl by si uvědomit, že jde o nápravu, a tak je to naprosto v pořádku“. Dodnes jsme se ovšem nedozvěděli, jak dosáhne korekce svého cíle, kdy se má s ní má přestat a kdo o tom rozhodne.

Všichni zato dobře víme, že si musíme dát pozor, stačí se jen lehounce otřít o nastraženou minu a okamžitě vybuchne řev: „fanatik”, „homofob”, „sexista”, „myzogyn” „rasista”, „transfob” - a to jsme teprve na začátku. Zápasy o práva našich časů jsou toxické a výbušné, ale po nějaké době zmutovaly, přestaly být součástí tradičních společenských zvyklostí a považují se za základ nového pořádku. Vůči němu je zapotřebí předvádět oddanost, neustále dokazovat svou věrnost a zapálení pro nový svět. Jak se dá takový závazek prokázat? Samozřejmě co nejhlasitějším odporem vůči rasismu. Pochopitelně také spojenectvím s lidmi, kteří se hlásí k LGBT, a co nejhorlivěji prohlašovat, bez ohledu na svou pohlavní příslušnost, že je nejvyšší čas navždy skoncovat s patriarchátem.

Vzniká problém jako při konkurzu na filmovou roli: veřejné vyznání loajality novému paradigmatu je nutné vykazovat při každé příležitosti, a to zcela bez ohledu, jestli se to hodí nebo ne. Jde o dobře známý problém hodnot bezbřehého liberalismu, jenž přiznávají dokonce i jeho někteří záslužní bojovníci. Australský politický filosof Kenneth Minogue jej nazval důchodcovským syndromem svatého Jiřího. Statečný válečník po svém hrdinském činu bloumá krajem a hledá příležitost k dalším zápasům. Nutně potřebuje draky a když ho unaví honba za stále menšími nestvůrami, tak jej jednoho dne najdou, jak mává kopím a propichuje povětří, v němž poletují draci jeho představ.

Jestliže může takovému pokušení podlehnout svatý Jiří, co teprve někdo, kdo má ke svatosti daleko, nevlastní koně ani kopí a nikdo si ho nevšímá. Jak přesvědčí svět, že by stačila historická příležitost a také by draka skolil. Množství výroků novodobé rétoriky, jež hodlám citovat, potvrzuje, že je náš veřejný život přímo zahlcen osobami se zoufalou potřebou stát na barikádě i po revoluci. Možná ji považují za svůj domov, nebo prostě nemají kam jít. Tak či onak, naparovat se svou ctností znamená zveličovat a ze zanedbatelných problémů vytvářet mnohem větší.

Daleko závažnější je ale jiná věc, a proto je nutné důkladně základní témata nové metafyziky jedno po druhém prozkoumat. Čím dál více lidí se totiž přetvařuje, že má na své straně právo a že všechny údajně kontroverzní záležitosti společnost přijala a odsouhlasila. Tak to ale vůbec není. Vždyť žádný konsensus neexistuje, protože není vůbec možný, jde o záležitosti velmi nejisté a daleko složitější, než je společnost ochotna připustit. A tak nejenže nefungují jako principy nové etiky a nové metafyziky, staly se ve skutečnosti příčinou všeobecného šílenství. Nestabilnější základ sociální soudržnosti si ani nelze představit.

Ačkoli rovnost ras, práva žen a menšin jsou jistě největším úspěchem klasického liberalismu, nemohou sloužit jako pevné opory společnosti. Úsilí složit z nich soudržný světonázor, je jako kdybychom postavili barovou stoličku vzhůru nohama a pokoušeli se na ni posadit. Jsou totiž důsledkem stabilního systému, který je vytvořil a minimálně z tohoto důvodu mu nemohou poskytnout žádanou oporu, každé právo je samo o sobě velice křehké. A co je na pováženou, někteří lidé se tváří, jako by to všechno bylo dávno přijaté a jednou provždy dané. Výsledkem jsou každému zřejmé nesmyslné protichůdné požadavky, lživé ideologické konstrukce nebo fantasmagorie a nejen, že se oficiálně nedoporučuje se jimi zabývat, nacházejí se dokonce pod policejní ochranou. A po nás se žádá, abychom souhlasili s něčím, čemu nelze věřit.

To je nehorázné a také hlavní důvod ohavných debat na internetu i v reálném životě. Aktivisté politické korektnosti nás nutí skákat a tancovat podle jejich not, ačkoli toho nejsme schopni a ani by nebylo dobré se o to pokoušet. Přikazují nám věřit neuvěřitelným nehoráznostem, přestat odporovat a vyjadřovat souhlas s jejich šibolety, jež většina lidí odmítá, jako kupříkladu podávání drog dětem, aby se vyhnuly pubertě. Musíme mlčet o závažných záležitostech, nebo se vykrucovat, svádět něco na jiné a tiše trpět, přestože vidíme očividné rozpory a problémy. Kdo má zkušenost s totalitním režimem, může podat svědectví, jaké ponížení vyvolává přetvářka z donucení, jak člověka psychicky deptá nátlak, aby souhlasil s něčím, co považuje za lež. Jistěže lze uznat víru ve stejnou hodnotu a důstojnost všech lidí a tím i požadavek prokazovat každému stejnou úctu, když nás ale nutí věřit a prohlašovat, že neexistují žádné rozdíly mezi homosexualitou a heterosexualitou, mezi muži a ženami, rasismem a antirasismem – tak nás natahují na skřipec a matou rozum. A právě toto zmatení je příčinou šílenství davů, z něhož tak zoufale hledáme cestu ven.

Pokud se nám nepodaří najít rozumný směr, čeká nás nejen stále větší atomizace společnosti, hněv a násilí, ale pravděpodobně také zuřivá reakce a odmítnutí všech lidských práv i s těmi potřebnými. Lidé napadaní z rasismu odpoví rasismem a hanobení genderu vyvolá hanobení genderu. V určitém stádiu ponižování se většinové skupiny neudrží, aby neoplatily ostatním stejnou mincí.

KONEC

Přeložil Alexander Tomský

Douglas Murray