7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


ESEJ: Euthanasie na požádání i bez (3)

13.11.2019

Nejlevnější důchodová a zdravotní reforma

Nedělám si marné iluse: euthanasie u nás bude s velkou pravděpodobností zavedena, nejpozději ve chvíli, kdy si vláda s plnou vahou uvědomí, že jde o nejlevnější důchodovou reformu. Aktivita právě poslanců hnutí ANO naznačuje, že to vždy hbitému počtáři Andreji Babišovi dochází. Poslankyně Procházková se v citovaném rozhovoru ani netají, že má od náčelníka souhlas: „Za šéfem jsem samozřejmě šla. Sdělila jsem mu, že s tím budu pracovat, a že to budu chtít. On mi řekl, ať to dělám. To ale neznamená, že s tím bude souhlasit. Ale to, že souhlasil s tím, abych na tom pracovala, mi stačí. To je důležité.“ Důležité a znepokojující.

Euthanasie může dobře suplovat i reformu zdravotní: v Belgii vám už nyní pojišťovny proplatí euthanatický balíček, poněvadž je to vyjde mnohem levněji a snižování nákladů je v jejich zájmu. Umřeme stejně všichni, dříve či později, není to jedno? V Kanadě dva profesoři university v Calgary po schválení místního zákona o euthanasii (2016) spočítali, že 20 % výdajů ve zdavotnictví připadá na lidi, kteří do půl roku zemřou, vyčíslili možné úspory a došli k maximálnímu výsledku 138 milionů dolarů ročně. A to se přece vyplatí, Horste! Pacienti budou jistě uvědomělí, „pokud si vyberou lékařskou asistenci při umírání, mohou tomuto období náročnému na čerpání zdrojů předejít.“ Navíc – jak jiní upozorňují – je možno příhodně spojit euthanasii s dárcovstvím orgánů. Všichni budou spokojeni: tomu se říká win-win strategie!

A co když pacienti uvědomělí nebudou? Možnou cestu kdysi předpověděl kreslený vtip. Ve dveřích nemocničního pokoje stojí chlapík v bílém plášti s fonendoskopem na krku a samopalem v rukou: „To je poslední dávka, kterou vám hradí zdravotní pojišťovna!“ Kdy se stane vtip realitou?

Není to poprvé, kdy se argumentuje úsporami. „60.000 říšských marek stojí tento dědičně nemocný... Jsou to i tvé peníze, soukmenovče!“, hlásal plakát obhajující nacistický program usmrcení nevyléčitelně chorých. Kdo by to nechápal? Vždyť ani naše zdravotnictví nemá peněz nazbyt.

V záležitostech euthanasie se s největší pravděpodobností zopakuje scénář, který jsme mohli pozorovat na příkladu umělých potratů. Nejprve mělo jít o přísně regulované případy na úrovni ohrožení života matky, potom se přidaly další zdravotní indikace, přidružily se sociální ohledy, pak byl potrat povolen prakticky každému, kdo o něj požádal a nakonec, na podzim 1986, byla veškerá regulace zrušena a přespříštího roku 1988, třicet let po umožnění této hekatomby, napočítali statistici tolik umělých potratů, že bezmála dostihly počet živě narozených dětí (113 730 : 132 667). Přestože za další tři desítky let umělých potratů ubylo (a zčásti se přesunuly do kategorie postkoitální antikoncepce), mentalita zůstala takřka beze změny: narazí-li nečekané těhotenství na obtíže společenského, hospodářského či zdravotního rázu, je první zvažovanou otázkou „nechat si »to« vzít“. Ta maminka, která tlaku odolá a rozhodne se pro dítě, je pak nezřídka okolím považována za divnou a nenormální.

Částečná společenská ostrakisace je pak údělem rodičů, kteří navzdory varování lékařů přivedou na svět postižené dítě: jsou prý nezodpovědní sobci, bigotní fanatici, je to týrání dítěte, mrzák stejně brzo umře a udržování jeho zbytečného života beztak stojí ročně miliony... Nadávky se dají snést, hůře je v Nizozemí i Belgii, kde už začíná být problémem přihlásit postižené děti ke zdravotnímu pojištění. A stejným výlevům nepochopení tam musí čelit každý, kdo vysloví pochybnost o blahodárnosti plošně praktikované euthanasie: tento názor je coby údajně zpátečnický vytlačován za hranice přijatelnosti.

Podobnému veřejnému tlaku budou u nás po zavedení euthanasie přes jakákoli pojistná opatření zcela samočinně vystaveni nemocní a těžcí invalidé následkem úrazu. Proto také v červenci 2008, kdy senátorka Václava Domšová (SNK-ED) předložila návrh na legalisaci, protestoval okamžitě předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása, protože věděl, že právě postižení půjdou na pomyslný odstřel jako první. „Pokud si někdo opravdu myslí, že jeho blízcí mají být usmrceni, tak ať si každý zabije svou maminku a svého tatínka sám.“ Návrh, který měl umožnit i usmrcení osob v bezvědomí, byl při hned prvním projednávání zamítnut, ačkoli v jeho prospěch musím přiznat, že byl náročnější, než zákon nizozemský.

Dalšími na řadě by byli zejména starší lidé. Nemusí to být přímý nátlak typu „Hele, mami, potřebujeme byt,“ může to být nepřímý tlak, šířící se společenský názor, že staří a nemocní lidé zabírají místo mladým, jsou na obtíž svému okolí a tvrdošíjným lpěním na životě jedním rázem zatěžují zdravotnický systém i důchodový účet. Již dnes je obraz postarších lidí nelichotivý: jsou vykreslováni jako hloupí zpátečníci, nevzdělaní, technicky zaostalí a politicky tak nezodpovědní, že musí být podrobeni zvláštním osvětovým a přesvědčovacím akcím, snad by bylo vhodné jim úplně odebrat volební právo. Stáří ztratilo nárok na úctu – má ztratit i nárok na život? Kdo přijde jako první s přímou výzvou: Děkujeme, odejděte? Zatímco my diskutujeme o euthanasii pro nevyléčitelně nemocné, nizozemští politici se už souhlasně zabývají návrhem zákona o „ukončeném životu“: nikdo se vás přece neptal, zda se chcete narodit, tak vás nikdo nemůže nutit, abyste tu po pětasedmdesátce ještě strašili: život končí, máte odslouženo, padla, můžete jít...

Lze pokračující nárůst omezit zákonem?

Pro případ, že by u nás touha po zpřístupnění euthanasie přece jenom převládla, musí se určit, kdo ji bude provádět. První poučení z nizozemského příkladu je jednoznačné: Za každou cenu je bezpodmínečně nutné oddělit výkon lékařské péče od euthanasie! Nesmí ji provést lékař, který se zároveň věnuje zdravotnické praxi. V Nizozemí si roku 1990 jen 12 % lékařů ze zkoumaného vzorku nedokázalo představit, že by provedlo euthanasii, a z těch, kteří si to představit dovedli, už mělo 61 % podobný výkon za sebou. Zdaleka nejvíce k ní byli svolní domácí praktičtí lékaři (na rozdíl od lékařů v pečovatelských domech, nacházejících se na konci stupnice), kteří přitom dlouho vládli takřka monopolem v oboru (asi ze tří čtvrtin), což pochopitelně jen podporovalo nejasnosti a pochyby o plnění předepsaných podmínek. Roku 2012 vznikly mobilní jednotky tzv. Kliniky konce života (Levenseindekliniek), jenomže v jejich řadách působí lidé na částečný úvazek, jinak pracují jako lékaři. Avšak v jejich vědomí došlo k rozvolnění hranice mezi léčbou a zabitím, tak jako u gynekologů, kdy je porodník zároveň potratářem.

Proto je naprosto nezbytně nutné ono oddělení. Pojedete-li do švýcarského ústavu Dignitas, víte přesně, oč jde a co vás tam čeká. V nizozemské nemocnici si ale nemůžete být jisti, zda vašemu ošetřujícímu doktorovi náhodou nepřipadáte neperspektivní...

Toto nebezpečí si autoři aktuálně připravovaného návrhu, poslanci Milan Brázdil a již jmenovaná Věra Procházková (oba lékaři, oba ANO) sice uvědomují, naneštěstí ho ale vůbec neřeší dobře, když se pokoušejí podstrčit Černého Petra hospicům, jejichž personál má „jiný postoj než lékaři v nemocnicích, kteří zachraňují životy.“ Tato později marně bagatelisovaná slova Procházkové vyvolala zásadní nesouhlas sdružení provozujících hospicovou péči: „Úvaha, že by hospice měly být vykonavateli eutanazie, protože v hospicích se narozdíl od nemocnic „neléčí“, je v příkrém rozporu se základním smyslem paliativní péče. [...] V hospicích život pacientů ani nezkracujeme, ale ani neprotahujeme, tj. zásadně odmítáme provádět eutanazii, ale zároveň odmítáme i »marnou léčbu«, která jen neefektivně protahuje utrpení nemocného.“

Zatímco paní doktorka zná lékaře, kteří by byli ochotni euthanasii provádět, Česká lékařská komora je zásadně proti. A na říjnovém valném shromáždění v Tbilisi opakovaně potvrdila Světová lékařská asociace (WMA) svůj „pevný odpor vůči euthanasii a lékařsky asistované sebevraždě“.

Druhé poučení: v Nizozemí a Belgii prakticky neexistuje spolehlivý kontrolní mechanismus, neboť ten, kde euthanasii vykonává, kontroluje jen sám sebe, nanejvýš si k tomu přibere osvědčeného spolupracovníka, hrajícího roli „nezávislého posuzovatele“. Komise přijímající hlášení kontrolují jen to, co je ve formuláři napsáno, rozhodně nejde o reálnou kontrolu. Vůbec jsou zákony o euthanasii v podstatných bodech formulovány nejasně, jak chcete ale definovat tak subjektivní či vágní pojmy jako „nesnesitelná bolest“ či „terminální stadium nemoci“? Takto to u nás vyhlížet nesmí. Na druhou stranu, k čemu jsou nejpřesnější formulace, když téměř vše se dá obejít a solidarita lékařského stavu bývá někdy pevnější křemene.

Třetí poučení: podmínky nastavené zákony v Belgii i Nizozemí byly takřka vzápětí pod tlakem praxe vcelku ochotně změkčovány navazujícími předpisy a novelami, čímž se záběr zákonů rozšířil. Tuto tendenci není jednoduché ubrzdit. Také tři léta starý kanadský zákon, povolující lékařem navozenou smrt jen tehdy, je-li předvídatelná v dohledné době, byl hned od počátku napadán aktivisty za právo na euthanasii pro každého nemocného, zatím bezvýsledně. Zatím...

Co zůstane navzdory všem pojistným kautelám nezměnitelné, je vysoce pravděpodobná proměna mentality společnosti, která začne vnímat předčasný odchod jako normu: právo zemřít bude časem pojímáno jako závazek a nakonec jako povinnost. Rychlý nárůst případů může být příznakem takové změny.

Dobře vím, že za voláním po euthanasii stojí skutečné osobní tragédie. Dva z mých blízkých pokrevných příbuzných předčasně přemohla Alzheimerova choroba a kdo ví, co čeká mne? Je hrozné pozorovat, jak se dosud zdraví a čilí lidé doslova měsíc po měsíci ztrácejí v duchovním světě pro nás neproniknutelném. Nepopírám, že jsou případy, kdy se euthanasie může jevit jako řešení. A přesto si myslím, že by bylo rozvážnější na dekriminalisaci euthanasie nepřistupovat, nechat přirozenému běhu volný průběh. Jednotlivé případy nemohou mít přece takovou váhu, aby prolomily zákaz úmyslného zabíjení, jeden z úhelných kamenů společenských vztahů. Stěžujeme si, že Evropa vymírá, rodí se málo dětí. Neotevírejme tedy další z bran vedoucích k jasně nežádoucím koncům. Rozšiřujme síť hospiců, podporujme je dobrovolným dárcovstvím, zdokonalujme paliativní péči, věnujme více času a pozornosti svým blízkým – to jsou projevy milosrdné lásky k nemocným. Ne to, že jim vybojujeme právo na poslední dávku.

Vodítkem nám buďtež poslední slova Thraseova, pronesená při pohledu na krev crčící z jeho tepen: „Omen quidem dii prohibeant… – Nedejte, bohové, ať je to zlým znamením…“ Namísto příběhům o nešťastných sebevrazích a nesnesitelně trpících přátelích, kterými budeme zahrnováni celkem zbytečně, protože každý nějaký takový z vlastního okolí známe, naslouchejme opačným příběhům o lidech, kteří se samozřejmě těžko, avšak nakonec přece dokázali vypořádat se zmrzačením po úraze, s vážnou nemocí, která je – jak se nezřídka i náhle stává – upoutala na vozík či lůžko, příběhům o tom, že život stojí za to žít i za okolností, které by zdravý člověk právem pokládal za obtížné. A poněvadž nikdo z nás nežije věčně, připomeňme si i ty z našich blízkých, kteří navzdory dotírajícímu stáří a postupujícím nemocem dokázali odejít ze života opravdu důstojně, to jest vyrovnaně a s trpělivostí, ty, které na poslední cestě doprovázel anděl blažené, nikoli žalostné smrti.

Předchozí díly:
Za sebevraždu krásnější
Poučení z nizozemského vývoje

KONEC

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici



HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?
HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?

Kojení je bezpochyby nejlepší způsob výživy, který můžete svému miminku poskytnout. Správná výživa vašeho děťátka hraje již od narození klíčovou roli nejen ve vývoji a zdravém růstu. Současné výzkumy prokazují, že kojení má vliv na snížení rozvoje civilizačních chorob.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.