Poučení z nizozemského vývoje

Graf legálně v Nizozemí evidovaných podle zákona vykonaných případů euthanasie dlouho připomínal parabolu:

(Zdroj: BBC)

Roku 2017 bylo v krajině grachtů a větrných mlýnů zdánlivě dosaženo vrcholu, následujícího léta klesl počet hlášených případů na 6 126, tedy zhruba o 450. Jak je patrné, bylo to po roce 2006 poprvé (a vůbec poprvé tak výrazně) a zřejmě zase na nějakou dobu naposledy. Přesto vyvolal pokles mírné znepokojení: stálý růst totiž Holanďané vnímají jako známku sociálního pokroku. Obavy však byly zbytečné, za letošní první čtvrtletí zaznamenala statistika devítiprocentní nárůst ve srovnání s loňskem.

Nečekaný rozdíl mezi belgickými Valony a Vlámy

Srovnejme nizozemskou situaci se sousední Belgií, kde byl taktéž v roce 2002 schválen ještě liberálnější zákon povolující euthanasii. Společenská diskuse nebyla tak dlouhodobá, ani tak vyhraněná, volání po euthanasii nepodpořilo ani žádné lékařské sdružení. Legalisace byla především důsledkem volebního úspěchu tzv. progresivních politických stran (vládu vedl nikoli neznámý Guy Verhofstadt), pro něž byl zákon důležitým symbolem vítězství, a naprostého ideového bankrotu křesťanské demokracie, která se jim ani nesnažila překážet. V čele hnutí za euthanasii stál socialista Roger Lallemand, jemuž se roku 1990 podařilo ve spolupráci s liberály a vlámskými křesťanskými demokraty (Wilfried Martens, Herman van Rompuy) prosadit povolení umělých potratů.

V Belgii žije 11,5 milionu lidí, z nichž se mírně nadpoloviční většina počítá k Vlámům (cca 57 %). Roku 2016 zde evidovali 1903 případy sebevraždy, k níž sahají ve stejné míře Vlámové (1,7 % všech úmrtí) i Valoni (1,8 %). Jejich počet se za předchozí desetiletí takřka neměnil, mírně osciloval kolem hodnoty 2000. Proč je tolik sebevražd v zemi, kde si může o euthanasii zažádat prakticky každý (včetně odsouzence k doživotnímu trestu), není jednoduché rozhodnout. Buďto spolu oba jevy nesouvisejí tak přímo, jak by si zastánci představovali, anebo – pravděpodobněji – se euthanasie jako alternativa ještě nevžila. Pozornost si mimo to zaslouží, jak široce se rozevřely křivky podílu vlámského a valonského obyvatelstva na euthanasii: graf ukazuje, že na jednu žádost podanou ve francouzštině připadá od samého počátku několik od nizozemštinou píšících žadatelů.

(Zdroj: Droit et Cultures, č. 75 (2018/1). Počet stále narůstá, roku 2018 bylo zaznamenáno 2357 případů euthanasie, 1791 NL : 566 FR.

Nemohu v této souvislosti necitovat odpověď předkladatelky současného zákona Věry Procházkové z rozhovoru pro iDnes: „Ve státech, ve kterých je eutanazie uzákoněná, počet smrtí tímto způsobem narůstá. Nebojíte se toho, že by se to dělo i u nás? To je mýtus. Největší nárůst je v Belgii. A to proto, že Francouzi eutanazii v zákoně nemají a jezdí do Belgie, protože tam francouzsky umí a domluví se s nimi. Proč jim to neumožnit u nich doma?“ Ne, že by snad Francouzi nežádali (žádají i Britové a Němci), ale jen výjimečně mají šanci uspět: legální proces trvá v Belgii nejméně(!) měsíc a vyžaduje opakovaná setkání s lékaři, což si málokterý žadatel uvědomuje. Graf názorně ukazuje, jak je paní poslankyně v problematice orientovaná. I jiná její vyjádření v rozhovoru budí obavy, třeba to, že „zatím“ se zákon duševně nemocných týkat nebude. Jak tomu máme rozumět? Že se teď ukrojí první kolečko salámu?

Graf vyvolává samozřejmou otázku, proč onen očividný nepoměr? Jednak jsou prý Nizozemci včetně Vlámů povahy zasmušilé, jednak tu hraje roli mediální glorifikace dobrovolné smrti, třeba i po rozchodu s partnerem. Jistě k tomu přispívá i postupující atomisace a individualisace společnosti, jednotlivec domněle nezávislý na jakýchkoli vazbách s okolím je ve svých očích zcela svobodným a svébytným, autonomním individuem. Jeho ideálem není zapojit se do struktur, nýbrž vymanit se z nich. Následkem je rozpad společenských vazeb. Boj proti individualisaci ale není možné vzdávat, lidská společnost nemůže být pouze souborem jednotlivců, už jen proto, že v případě nesnází vás okolní společenství nijak nepodrží, jednoduše řekne: „To je tvoje věc.“ A opuštěný člověk, individualista, byť by i žil uprostřed lidí, jiných individualistů, je mnohem zranitelnější. A co mi přijde jako obzvlášť alarmující, že nejbližší okolí, místo aby člověka podrželo, skočí přes palubu spolu s ním: jen loni požádalo devět partnerských párů o společnou euthanasii.

Rozšiřování záběru zákona

Pokud jsme konstatovali, že počet hlášených případů euthanasie v Nizozemí loni poklesl, můžeme se takřka spolehnout, že se statistika brzo zvedne k novým výšinám. A nebude to proto, že nám v Evropě epidemickou měrou přibývají nádorová onemocnění: podíl jejich zastoupení mezi nizozemskými žadateli naopak klesá (2004 – 1647 případů, 87 %; 2018 – 4013 případů, 65 %). Euthanasie v Nizozemí je totiž učebnicovým příkladem známého jevu populárně zvaného „kluzký svah“, na který se vydala nejpozději v letech 1973–1984. Na to, jak je země plochá, šlo o sešup mimořádně rychlý. V rozpětí tuctu let se ustálila judikatura pro tolerování případů (tzv. Rotterdamská kriteria), kdy lékař pacienta záměrně usmrtí nebo mu napomáhá k sebevraždě. Na ně od roku 1994 navázaly směrnice schválené parlamentem, zcela charakteristicky jako přílepek zákona o pohřebnictví. Směrnicím se – jak už bylo řečeno – dostalo roku 2002 po úpravě síly zákona.

Zprvu si mohl žádost o „ukončení života“ (ještě, že nikoho nenapadlo to nazvat „přerušením“!) podat ten, kdo trpěl nesnesitelnými bolestmi, dosavadní léčba nepřinášela naději na zlepšení a nebyla k ní rozumná alternativa. Pacient měl být přitom plně schopen svůj stav rozpoznat, být při plném vědomí, ne pod vlivem okolí či léků atd. Ještě dnes tvoří dvoutřetinovou většinu usmrcených pacienti s rakovinou, kteří těžce snášejí průvodní obtíže terapie a oprávněně se obávají bolestí na konci své cesty.

Pak přišly na řadu děti mladší 12 let, kterým zákon z roku 2002 toto „dobrodiní“ upíral, ačkoli před jeho platností se k zabití přistupovalo. V září 2004 sestavili nizozemští pediatři tzv. Groeningenský protokol, jehož dodržování má zajistit beztrestnost lékařům, usmrcujícím dítě v rozporu se zákonnou normou. Platnost zákona se na základě předchozí nelegální, avšak tolerované praxe potichu rozšířila na nemocné duševními chorobami a stařeckou demencí. I zde počty varovně stoupají:

Ozvali se lidé, trpící „únavou ze života“, že je jejich duševní utrpení srovnatelné s fysickou bolestí a oslavené sedmdesátiny by měly být dostatečným podkladem žádosti. Zatím se ale buď musí spolehnout na vlastní přičinění, anebo si najít lékaře, který si dodržováním předpisů hlavu neláme.

A od loňského podzimu platí nová prováděcí pravidla (Euthanasia Code 2018), která vycházejí vstříc všem těm duševně nemocným a senilním, kteří „již nejsou schopni vyjádřit své přání“. Jak se ale zjistí, že si smrt skutečně přejí? K rozhodnutí dojde lékař po poradě se specialistou, který však nemusí postižené vyšetřit osobně. Nepotřebuje ani souhlas příbuzných. A to je příliš široké pole pro spekulace.

Pokud vám přístup k duševně chorým připomíná nacistickou Akci T4, nedivím se vaši asociacím. Je ku podivu, že za II. světové války, v prosinci 1941, se holandští lékaři jako celek odmítli podílet na německém programu sterilisací a hromadného usmrcování nemocných, a neustoupili, ani když je Arthur Seyß-Inquart, říšský komisař pro holandská území a náš krajan, zbavil oprávnění vykonávat praxi a stovku rukojmí z jejich řad nechal odvléci do koncentračních táborů. Tehdy byli za hrdiny, dnes by je pokládali přinejmenším za zpozdilé. Vždyť na nových pravidlech spolupracovala Nizozemská psychiatrická asociace s Královskou holandskou lékařskou asociací – jaký to posun za několik málo desítek let od válečného zločinu k údajnému projevu milosrdenství! Dnešní doba uznává jiné ctnosti: Eduard Verhagen, iniciátor a spoluautor Groeningenského protokolu, se díky svému podílu na usnadnění infanticidy dostal na 15. místo žebříčku nejslavnějších holandských lékařů. Hned za ním se umístila Else Borstová-Eilersová, která v čele ministerstva zdravotnictví prosadila zákonnou úpravu euthanasie...

Zastánci uvedeného přístupu se ale nelichotivému srovnávání s nacismem brání: tehdy přece šlo o nucené zabíjení duševně chorých, dnes je to dobrovolné. Pochyby jsou však nevyhnutelné, zvláště když se ukáže, že celá pětina lidí podstupujících euthanasii z důvodu psychického onemocnění nebyla nikdy ústavně léčena. Zarážející fakt vyplývá z logiky systému: nemocný není povinen podstoupit léčbu, a pokud ji odmítá, potom logicky k euthanasii „neexistuje rozumná alternativa“, jak zní jedna z požadovaných podmínek. Nehledě k tomu, že neléčený duševně nemocný sotva bude s to vyjádřit požadované „dobrovolné, informované a dobře zvážené rozhodnutí“. Ale na tuto zásadu už se tolik nehledí.

Selhání lékařů

Proč? Poněvadž dobrovolnost počínání zůstává velkou otázkou. Samotné žádosti o provedení euthanasie nemusí být ani písemné, ani opakované, stačí ústně a jednou. Vykonané případy hlásí kontrolní komisi po provedení výkonu sami vykonávající lékaři – pokud lékař nic nehlásí, není co kontrolovat. Dopady dosavadní praxe měla před skoro třiceti lety jako první vyhodnotit tzv. Remmelinkova komise. Výsledná zpráva ze září 1991 (shrnutí) ukázala na základě dat z předchozího roku, že ve významném počtu prošetřovaných případů (cca 1000) to byl jenom lékař, kdo sám rozhodl, že není v zájmu pacienta prodlužovat jeho život. Komise navíc při svém výzkumu vycházela jen z 2 700 hlášených případů, celkový počet však odhadovala až na 8 000. Do jaké míry tyto nehlášené případy odpovídaly požadovaným podmínkám je samozřejmě vysoce diskutabilní: kdo jedná potají, působí dojmem, že má co skrývat. Závěry komise, spolu s následnými výzkumnými zprávami, vyústily roku 2001 v přijetí zákonného rámce, který měl dát euthanasii jasné a striktnější hranice. To se ale nepodařilo, v praxi sledujeme pokračující rozvolňování zákonem nastavených kriterií.

Začalo se hovořit o krypthanasii, skrytém usmrcování nemocných, jednak přímo, bez svého vědomí i souhlasu, jednak tím, že je jim – rovněž nevědomky – odpírána účinná léčba, dojde-li lékař k názoru, že by byla zbytečná. O tomto jevu Nizozemci v souvislosti s euthanasií nemluví, neboť ta je definována jako vědomá a na žádost. Přesto je předmětem různých výzkumů, neboť už se týká statisíců lidí. Údaje za léta 1990–2015 hovoří o 18 400 případech osob usmrcených bez žádosti a o zhruba 150 000 lidech, jimž byla týmž způsobem odepřena léčba. Z nich pětina až třetina (21 a 37 %, podle různých výzkumných zpráv z odlišných dob) přitom byla ve stavu o sobě kompetentně rozhodnout, nenacházeli se v agonii ani komatu. Úmyslné zabití bez žádosti, jež podle výzkumné zprávy z roku 1994 samo přiznalo 27 % lékařů z dotazovaného vzorku, může mít v krajním případě podobu vyslovené vraždy, holandští obhájci euthanasie však používají zjemňující termín „vážně narušené právo na sebeurčení“.

Postupně došlo ve vnímání lékařů k tichému přesunu zodpovědnosti na pacienta ne v původním smyslu, že má sám požádat o usmrcení či odepření péče, ale že má naopak vyjádřit vůli, že nechce být usmrcován a chce být léčen. Polovina nizozemských lékařů byla již před deseti a více lety ochotna pacientovi navrhnout euthanasii jako vhodné řešení jeho stavu. Stejně tak polovina lékařů zanedbávala povinnost konsultovat výkon s jiným, nezávislým lékařem, který pacienta osobně vyšetří a podá písemnou zprávu. A pětina výkonů euthanasie, provedených na žádost pacienta, není vůbec hlášena úřadům. Samozřejmě, případy provedené bez souhlasu nejsou hlášeny prakticky vůbec, jen ve zlomcích procenta. Kdo může být ale překvapen, pokud sami členové Remmelinkovy vyšetřovací komise soudili, že aktivní ukončení pacientova života v případě počínajícího selhávání životních funkcí je „bezesporu normální lékařskou praxí“.

To vše za zdánlivě paradoxní situace, kdy §§ 293 a 294 holandského trestního zákoníku dodnes určují pro euthanasii („kdo zbaví života osobu na její vlastní žádost“) trest odnětí svobody až na dvanáct let, za asistovanou sebevraždu až tři léta, případně pokutu v řádu milionů korun. Zároveň ovšem tytéž paragrafy vyviňují lékaře, splňující podmínky určené jinými předpisy. Euthanasie provedená nelékařem nebo v rozporu s předpisy je stále trestná, k reálnému vynesení rozsudku ovšem dochází jen vzácně a tresty se pohybují nanejvýš v řádu týdnů s podmínečným odkladem. V tom spatřují kritici jeden z možných důvodů, proč počet oznámených případů loni klesl: kdo by se obtěžoval s podáváním obsáhlého hlášení pro každý případ, když je zjevné, že sankce nehrozí?

Za takových okolností je ovšem vzývání „svobodného rozhodnutí jednotlivce“, jakého jsme u nás nechtěnými svědky, nereálným očekáváním a naprostým matením veřejnosti. Uvolněním euthanasie se mnohem více posílí moc zdravotníků nad naším životem. Až se stane holandská mentalita hlavním proudem i u nás, nebuďte překvapeni, že za vás rozhodne v lepším případě lékař, v horším pouhá ošetřovatelka. Není to posun neočekávaný a překvapující. Jeden z autorů Remmelinkovy zprávy, Paul van der Maas, profesor Erasmovy university v Rotterdamu, předvídal již roku 1996, že „přijetí euthanasie na žádost nevyléčitelně nemocných a trpících je prvním krokem po kluzkém svahu, vedoucím k nezamýšlenému a nežádoucímu nárůstu případů méně pečlivě zvážených rozhodnutí ukončit život a k postupující společenské přijatelnosti euthanasie z důvodů mravně nepřijatelných“. Henk ten Have a Jos Welie, profesoři lékařské ethiky universit v Nijmegenu a Omaze, roku 1992 viděli, že „namísto vyvážení moci současné mediciny, odcizující jednotlivce ve věci vlastní smrti, rozšíření autonomie jedince a převzetí vlády nad vlastním životem, vyústilo společenské přijetí euthanasie v ještě větší moc lékaře nad životem a smrtí pacientů,“ a roku 2005 už měli dostatek podkladů k prohlášení: „Důležitou lekcí z holandského experimentu je virtuální nemožnost regulace výkonu euthanasie a lékařsky asistované sebevraždy prostřednictvím veřejné diskuse, zákony a předpisy.“

Už i první protagonisté z řad obhájců přeběhli na druhou stranu se známým voláním: my to mysleli dobře – toto jsme nechtěli! Když se v červenci 2014 projednával podobný návrh zákona v Británii, vystoupil v parlamentu Theo Boehr, utrechtský profesor lékařské ethiky: „Ještě roku 2007 jsem byl spolu s kolegy přesvědčen, že dobrý zákon o euthanasii spolu s revisními procedurami zaručuje stálý a relativně nízký počet případů euthanasie. Ale ve skutečnosti jsme se mýlili, strašlivě mýlili […] Jakmile je jednou džin z láhve venku, zpět už ho nedostanete.“ Boudewijn Chabot, psychiatr, který stál roku 1994 před nejvyšším soudem za podání jedu ženě tesknící po smrti synů („vinen, ale bez trestu“), došel k názoru, že se euthanasie vymkla z rukou, poněvadž na jedné straně lékaři ztratili zodpovědnost a smysl pro míru, na druhé straně kandidáti sebevraždy kde co hned vydávají za nesnesitelné utrpení. Již výzkum z roku 1990 ukázal, že jen 46 % zkoumaných případů odůvodnili žadatelé bolestí, jinak dominoval pocit ztráty důstojnosti (57 %), závislosti (33 %) a únavy životem (23 %). A podle studií z roku 2015 udávalo osamělost jako jeden ze svých problémů 49 % ze zkoumaného vzorku lidí podstoupivších zákrok – byli zpravidla vážně nemocní a zůstali na to sami.

Obhájci „důstojné smrti“ mají před očima obraz starořímského filosofa Senecy, který poslední chvíle života zasvětil diktování odkazu budoucím generacím, prostopášného estéta Petronia, nechávajícího si v lázni otevřít ranhojičem tepny a přecházejícího ze života do věčného spánku za lascivních rozhovorů s přihlížejícími soudruhy, anebo ctnostného Thrasey Paeta, který si nechal na rozkaz císaře Nerona přetnout žíly, tak jako oba předešlí, se slovy: „Libamus Iovi Liberatori. – Činíme úlitbu v oběť Jovu Osvoboditeli.“

Obávám se, že naši budoucnost vystihuje jiná scéna. Na podzim 2016 se holandská lékařka chystala provést euthanasii pacientky trpící Alzheimerovou chorobou. Ta sice vydala předběžný souhlas s euthanasií, neboť nechtěla do domu s pečovatelskou službou, vymínila si však, že sama určí správný okamžik. Když po čtyřech letech nemoc postoupila natolik, že příbuzní došli k závěru, že je ústavní péče nezbytná, přivolali lékařku, jež dala ženě uspávací prostředek do kávy, pak další dávku a všichni chvíli s nemocnou hovořili, dokud se nezdálo, že usnula. Když se jí ale pokusila vpravit do těla jed, žena se znovu probrala a jasně dala najevo, že s „dobrovolným“ odchodem není srozuměna. Bránila se, kopala, dokud lékařka nepožádala okolo stojící dceru s manželem, ať ženu přidrží. Pak jí teprve mohla píchnout injekci, aby konečně zemřela „důstojnou smrtí“. Okolnosti se nepodařilo utajit, avšak před necelými dvěma měsíci, začátkem letošního září, haagský soud lékařku osvobodil: jednala prý v zájmu pacienta a v souladu s předpisy.

Přál bych všem vyznavačům svobodného rozhodování, kteří tak touží mít život ve vlastních rukou až do konce, aby už nebyli při smyslech, jestli je snad někdy budou rodinní příslušníci držet.

Předchozí díl: Za sebevraždu krásnější
Následující díl: Nejlevnější důchodová a zdravotní reforma

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici