Nedávno proběhl za téměř nulové pozornosti další Den Země. Jen Google jej připoměl roztomilou hrou se včelkou, jinak měl svět úplně jiné starosti. A není to vlastně normální, že má lidstvo i jiné starosti?

To už je hezky dávno, co u nás Josef Velek, dej mu pámbu zelené nebe, vyčaroval Hnutí Brontosaurus. Předtím krátce působila organizace Tis, leč nebyla ideově vhodnou, a následně ji nahradil Český svaz ochránců přírody. Buď jak buď, na dobrovolné ochránce přírody bylo orgány tehdejšího státu vždy nazíráno se směsí blahosklonné přezíravosti a podezíravosti: „No jo, oni si chrání ty broučky, tak je necháme, ať dělají co je baví. Hlavně aby nám nechtěli mluvit do našich pětiletých plánů. A jsou oni vůbec v Socialistickém svazu mládeže? Je ČSOP v Národní frontě? Ano? Ale to mají svoje vedoucí orgány, tak ať je ty orgány zastupují a vedou!“

Bývalo zvykem, že Brontosauři čistili potoky od odpadků, kosili horské louky, zachraňovali zříceniny hradů. Byl za nimi kus odvedené práce, který jim dodával morální kredit. Přesto, že (= protože?) krátké filmy a články s ochranářskou tématikou nebyly nijak zvlášť státem podporovány a propagovány, byl o ně zájem mezi spoustou lidí. Den Země z nespecializovaných periodik připomínal snad jen časopis ABC, ale kdo se zajímal, ten o něm věděl.

V roce 1989 v Teplicích se začalo poprvé demonstrovat kvůli nedýchatelnému vzduchu (potvrzuji, že tam smogy bývaly opravdu „vydatné“) a z ochrany životního prostředí se naplno stalo politikum. Pak přišel samet, po něm vznik ministerstva životního prostředí, podpisy prvních, ještě neideologických mezinárodních ochranářských smluv, přišli Greenpeace, vznikly naše neziskovky.

Kdy se to celé zvrtnulo? Kdy se stalo, že původní ochranářské hnutí, zaměřené na konkrétní odstraňování našich prohřešků vůči přírodě a na udržování zdravého a fungujícího životního prostředí, se změnilo v zeleno-rudou ideologii, která chce hýbat celou planetou, celým lidstvem?

Snad za to může grantová politika, snad lobbismus, snad státní dotace nebo přirozená touha mladých něco ovlivnit děj se co děj, čert ví. Ale je to špatně. Místo aby ochránci přírody mluvili přímo se zainteresovanými lidmi, zemědělci, samosprávami, rybáři, místo aby vysvětlovali, dokládali svá tvrzení, šli sami příkladem a získávali lidi postupně na svou stranu, místo toho demonstrují, chtějí komunikovat rovnou s nejvyššími politiky a manažery a posílají svá tvrzení světem po virtuálních sociálních sítích. Ochranáři by měli s lidmi vést dialog v duchu „Jestliže byste chtěli spolu s námi zlepšit tohle, měli byste se pokusit dělat tohle a nedělat támhleto, je to vyzkoušené, vyplatí se to a funguje to“. Místo toho se od těch nejhlasitějších ozývá „Chceme tohle a vláda musí přikázat tohle a zakázat támhleto. Jednáme ve jménu přírody a lidstva, tvrdíme my“.

Učím ekologii v rámci biologie až ve čtvrtém ročníku, u maturantů. To proto, že ekologie je mimořádně složitý interdisciplinární obor. V ní není místo pro fráze, spíše pro matematické modely, a to ještě ve skutečnosti nikdo na světě nezná všechny možné vstupy a faktory, kterými ty modely mohou být ovlivněné.

Ekologie si žádá i znalosti dějin. Příčiny zániku starých říší, vznik Dust Bowl v USA, vymření holuba stěhovavého, tragédii Aralského jezera nebo Asuánské přehrady, průšvihy v Bhópálu, Sevesu, Minamatě, Černobylu. Je dobré vědět o zelené revoluci v 60. letech, kterou tehdy svět opěvoval a kterou dnes viní z devastace půdy. O spásonosném DDT a jeho neblahých následcích. Za tím vším byla politická rozhodnutí, která měla přinést pokrok, prosperitu a blahobyt. A jak to dopadlo...

Pro tohle všechno jsem velmi skeptický k takzvaně ekologickým opatřením, která mají spasit svět: elektroauta, bionafta, větrné elektrárny a spousta dalších věcí, které mají přinést zaručeně lepší budoucnost. Ale nikdo nikdy nevyvrátí hlubokou pravdu jednoho mého kolegy: za všechno se platí. A historická pravda: budoucnost může být ve srovnání s přítomností vždy pouze jiná, jen vzácně a málo v čem lepší. Vždyť i my žijeme z pohledu našich předků v budoucnosti - a jsme snad spokojeni? Ale budiž, my lidé asi jiní nebudeme. Přežili jsme morové rány, stěhování národů, Džingischána, Napoleona, světové války. Přežijeme i svaté nadšení současných ekologistů. Jenom prosím: příkazy v souvislosti s koronavirem respektuji, ale nedávejte mi příkazy související s ekospásou světa. Kdysi jsem si odkroutil svůj rok na vojně a tudíž dovedu rozeznat rozkaz blbý a zbytečný.