Člen vedení české odnože globální organizace Greenpeace Petr Vacek mě osočil z toho, že jsem se neinformoval o tom, co kritizuji v Posledním slově z minulého týdne (v NP uveřejněno jako Spravedlivá krása - pozn.red.). Zmínil jsem se v něm o problematice DDT, prostředku proti hmyzu. Emotivnost jeho reakce (Krásná nevědomost Ondřeje Neffa, LN 28. 5.) chápu, jestli mají environmentalisté nějaké bolavé místo, nějaký shnilý zub, na který se nesmí sáhnout, pak je to právě případ DDT. Dokud divadelní vědci usilují o vznik pralesa uprostřed kulturní krajiny, je to kuriozita. Dokud mladí muži žijící z podpory v nezaměstnanosti paralyzují stavbu obchvatných komunikací, je to pěkná otrava. Ale enviromentalistické angažmá ve věci DDT stálo životy, v počtech srovnatelných s válečným běsněním.

Kniha Rachel Carson nazvaná Silent Spring (Mlčící jaro), vydaná v roce 1962, měla zdrcující následky. Je snůškou takových tvrzení, jaká vysypal Petr Vacek na hlavu mně a čtenářům Lidových novin s doprovodným lživým tvrzením, že je neznám, a právě ona vyvolala hysterii, která vyústila do politických rozhodnutí. Samozřejmě je znám, ale mě více zajímá názor signatářů dopisu johannesburské konferenci o pesticidech z roku 1999. Bylo jich 350, tři z nich byli laureáti Nobelovy ceny. Tito vědci varovali před plošným a bezhlavým zákazem DDT. V roce 2001 se konala ve Stockholmu ekologická konference OSN a právě na této konferenci dostala látka označovaná jako DDT výjimku z chemických látek, označovaných jako POPs (Persistent Organic Pollutants). Může tedy být nadále vyráběna a používána, přirozeně že – jako každý takový chemický přípravek – s rozumem, za definovaných podmínek. Ty podmínky znamenají, že se DDT stříká uvnitř domů a právě tato metoda zachraňuje životy v Číně, v Indii a přirozeně i v Africe, kde je 90 procent výskytu malárie.

Propaganda environmentalistů

DDT se vrací na scénu, ale opatrně, tiše, protože není „politicky korektní“ a kdyby se o něm začalo víc pozitivně mluvit, enviromentalisté by se houfně přivazovali za nosy k různým předmětům a z toho mají úřady strach. I ten návrat má důvod. Politicky vyvolaný zákaz pesticidu DDT v mnoha zemích zavinil dramaticky rozšíření malárie v daných oblastech. Známý je případ provincie KwaZulu-Natal poté, kdy se Jihoafrická republika v roce 1996 vzdala používání DDT. Epidemie se rychle šířila, pročež se JAR musela k DDT vrátit.

Ale toto vše jsou vcelku známá, snadno dostupná data, stejně jako je snadné dostat se ke studiím, jež vyvracejí „důkazy“ z knihy paní Carson. Pana Vacka neznám, ale nedovedu si představit, že o těchto věcech neví. Asi ví, jenom o nich nepíše. To je totiž základ propagandistické metody militantních environmentalistů. Z široké nabídky fakt vybírají jen ta, která se po mírné úpravě hodí do jejich ideologické nabídky.

Závěr Vackova článku se týká etiky. Jeho matení mi připadá krajně neetické. A za zcela neetické pokládám enviromentalistické monopolizování „péče“ o zdravé životní prostředí. Oni se na životní prostředí přilepili jako parazit a tváří se, že na ně mají patent a že nikdo jiný o zdravé životní prostředí nestojí a neusiluje. Pana Vacka trápí brazilský deštný prales, kvůli kšeftu přetvářený na toaletní papír. Mne a další občany obce Zvole, v níž bydlím, trápila ošklivě zanesená strouha na odvod dešťové vody. Tak jsme vzali lopaty a vyčistili ji, čímž jsme životnímu prostředí, myslím, pomohli. Jak se Petr Vacek vyrovná s pralesem proměněným na toaletní papír, to nevím, ve věci brazilských pralesů tápu. Mohl by demonstrativně rezignovat na používání toaletního papíru, ale kdo jsem já, abych radil členovi Sboru volitelů Greenpeace ČR!

LN, 30.5.2007