Ministr dopravy Vít Bárta si vypiluje zářez do své pažby, neboť mu vláda schválila návrh zvýšit věkovou hranici nezbytnou k získání řidičského oprávnění na silnou motorku. Na silné stroje budou moci jezdci sednout až po dosažení věkové hranice 24 let, pokud nebudou mít dvouletou praxi na slabším stroji. Je to opatření bezpochyby v souladu s rozumem. Na silných motocyklech není problém jet rychle, nýbrž je problém jet pomalu, a čím je starší jezdec, tím stoupá jeho schopnost krotit koně.

Čímž se dostáváme k racionálnímu jádru celé věci. Ministr Bárta prosadil jeden ze svých mnohých zlepšovacích návrhů. Tentokrát nenarazil a zdá se, že vládní návrh bude mít podporu i mezi opozičními poslanci. Souvisí to s logikou legislativního procesu. Návrh se týká statisticky bezvýznamné složky elektorátu. Naštve početně bezvýznamné množství adeptů na dárcovství orgánů, kteří si budou muset počkat. Ti, kterých se věc netýká, návrh přesvědčí, že vláda dbá na bezpečnost provozu a zdraví občanů, zkrátka že vláda koná dobro. A je velmi pravděpodobné, že návrh, jakmile bude schválen, uchrání nejeden mladý život před předčasným zhasnutím. I kdyby šlo o jeden život, jistě stojí novela za to. I když, statisticky, nejvyšší počty mrtvých jsou ve věkové skupině od 25 do 34 let. Podle policejní statistiky, zpracované souhrnně pro rok 2009 (novější ještě k dispozici není), osoby mladší 35 let představují 38 procent z celkového počtu usmrcených osob. Což je zjištění bez vypovídací hodnoty, pokud nevíme, kolik toho lidé v tomto věku najezdí v porovnání s jinými věkovými skupinami. Jenže tvrdá data tohoto typu nebývají veřejnosti předložena jako podklad k dalším úvahám. V politice vždy hrají větší roli dojmy než pojmy.

Ministr Bárta se svým nápadem uspěl, protože asi nikomu důležitému nešlápl na nohu. Když měl nápad, že by u nás mohli za lacino stavět dálnice Číňané, to byla jiná. To zavládlo velké zneklidnění mezi přisávači u státního finančního prsu. Jejich mrazivá reakce ochladila ministrovu hlavu, takže se naučil směřovat své bystré nápady ve směru, odkud se neozvou hněvivé výkřiky. Nicméně v souvislosti s novým vládním návrhem se na veřejném fóru objevily dotazy a námitky, které stojí za povšimnutí.

Zásadní námitka asi napadne každého, kdo silnou motorku nevlastní. Proč se takové stroje vůbec vyrábějí a prodávají, když jejich vlastnosti jsou ve zřejmém rozporu s dopravními předpisy? Měly by své oprávnění snad jen třeba v Německu, kde na dálnicích (zdaleka ne na všech a všude) neplatí omezení rychlosti. Na dálnici se ustálila hranice 130 km za hodinu a výjimky do plusu patří do sbírek kuriozit. Proč se tedy vyrábějí a prodávají stroje schopné dosáhnout i dvojnásobné rychlosti? Neklaďme takovou otázku moc nahlas, protože i automobily jsou schopné dosáhnout mnohem vyšší rychlosti, než je rychlostní limit.

Návrh iniciovaný vynalézavou hlavou ministra Bárty pravděpodobně projde a stane se právní normou. Je ovšem paradoxní, že se tak stane v době, kdy rozhodnutím evropského soudního dvora se sídlem v Lucembursku pojišťovny nebudou smět brát pohlaví osob v úvahu při uzavírání pojistných smluv. Souvislost je zřejmá. Věkový limit „lex Bárta“ vyplývá ze zkušenosti a ze statistik. Také pojistná praxe vyplývá ze statistik. Tam, kde to je legálně možné, pojišťovny nabízejí ženám nižší pojistné sazby, jelikož nehodové statistiky dokazují, že ženy jezdí opatrněji, a tudíž bezpečněji, ergo kladívko mají nižší rizikový faktor než muži. Pojišťovny samozřejmě mají tvrdá data k disposici, a proto, pokud jim to ten který právní systém dovoluje, optimalizují sazby a to je důvod, proč ženy mohly platit míň.

Což bylo shledáno diskriminací a nebude to nadále možné na území Evropské unie.

Toto rozhodnutí je zřetelně politické bez ohledu na faktickou podstatu problému. Navíc je groteskní v tom, že nepříznivě postihne tu skupinu, kterou verbálně bere v ochranu, totiž ženy. Podařilo se ale vytvořit zdání, že se učinil další významný krok ke spravedlivému řádu, přičemž za spravedlivost je brána socialistická a v praxi silně neosvědčená zásada „všem stejně“.

Kde tedy najít racionální jádro? Podívejme se zase do statistik. V roce 2009 u nás zemřelo v dopravním provozu 104 lidí na jeden milion obyvatel. V unijním průměru to bylo 78 osob. Mimochodem to je šílené číslo, 39 tisíc mrtvých ročně v celé Unii, dodejme, že Spojené státy měly za 11 let války ve Vietnamu 58 tisíc mrtvých. Když se do statistik zavrtáme, zjistíme, že relativně nejméně mrtvých v poměru s naježděnými kilometry je na investičně nejdražších částech infrastruktury, tedy na dálnicích. Bez ohledu na pohlaví a bez ohledu na věk, to jsou jen fáborky pro pestrobarevnou politickou hru. Tváří v tvář permanentnímu masakru svým rozsahem vysoce převyšujícímu válečný konflikt by se od politických struktur měl žádat vážný přístup.

Ale snadnější je dělat efektní rozhodnutí, která veřejnost aspoň na chvilku přesvědčí, že vláda koná v její prospěch.

LN, 4.3.2011