Když se v České republice konečně začalo očkovat proti koronaviru, vyprávěla mi s úděsem lékařka z jedné pražské nemocnice, kolik zdravotnic a zdravotníků se odmítá nechat očkovat. Jedna ze sestřiček, které lékařka marně domlouvala, se po nějaké době nakazila a strávila pak týden v horečkách, v panice a ve strachu o svůj život. Byla mladá a nakonec se uzdravila.

Kamarádka mé manželky, Bára, měla v téže nemocnici méně štěstí. Sanitka ji tam dopravila společně s pětaosmdesátiletou maminkou, která se zranila při pádu se schodů. Pád žádné vážné následky nezanechal, avšak obě se v nemocnici nakazily covidem a maminka měla za tři týdny pohřeb.

Zajímalo by mě, zda si ona sestřička, co se nechtěla nechat očkovat, vůbec připouštěla, že při takovém rozhodování nejde jenom o její vlastní život, ale i o život pacientů? Bára a její maminka se pochopitelně mohly nakazit od nějakého pacienta, ale právě tak (a jelikož byly přivezeny přímo sanitkou a nikde dlouho nečekaly, pravděpodobněji) od zaměstnanců nemocnice.

Odmítnutím očkování zdravotníci sabotují práci svých kolegů

Je mi samozřejmě zatěžko vyjadřovat se kriticky na adresu části zdravotníků, když právě na zdravotnících současně závisí to, zda a jak přežijeme tuhle pandemii. „Odmítači“ očkování v řadách zdravotnického personálu ovšem nejen představují nebezpečí pro pacienty, ale jsou také nesolidární s kolegy, neboť pokud s přispěním vlastní nezodpovědnosti onemocní, jak tomu bylo u zmíněné sestřičky, budou v týmu scházet. Zdravotníci, kteří se nenechali očkovat, tedy dvojím způsobem sabotují práci svých kolegů.

Ještě více než nad prostoduchostí sestřiček, co odmítají očkování (které ovšem mohou odkazovat na to, že je inspirovali „myslitelé“ v řadách politiků, včetně bývalého prezidenta), mi zůstává rozum stát nad absurditou našich právních předpisů. Každý řidič tramvaje či autobusu, natož pilot letadla, musí projít přísným testem zraku a sluchu. Krátkozraký pilot by představoval ohrožení pro spoustu lidí a musí si buď pořídit předepsané brýle nebo podstoupit laserovou operaci. Avšak neočkovaný zdravotník přece také znamená všeobecné ohrožení, a navíc v zařízení, které má pečovat o pacientovo zdraví a ne mu urychlit cestu na onen svět! Jak je tedy možné, že sice máme povinné očkování proti tetanu a obrně, ale nemáme nařízení ukládající osobám, jež přicházejí do styku s početnou veřejností, tedy především zdravotníkům, učitelům a studentům, v případě pandemie povinnost nechat se očkovat, jakmile je k dispozici státem schválená vakcína?

Už jsme si (bohužel) zvykli, že často musíme nad některými platnými zákony a nařízeními kroutit hlavou, ať se jedná o pravomoci prezidentské amnestie nebo o proceduru vyhlašování nouzového stavu. Ale že se v době pandemie zdravotníci nemusí povinně očkovat, to, ať se sebelépe snažím, opravdu nemohu rozdýchat.

Článek byl zveřejněn v Lidových novinách 17.3. pod názvem  Zdravotničtí odmítači očkování?!