Od počátku covidové krize jsme svědky jednoho selhání politiků i samozvaných odborníků za druhým. A nejde jen o selhání odborná, která se ještě dají pochopit - přestože se týmy lékařů před kamerami tváří jako ztělesnění moudrosti, ve skutečnosti nikdo z nich žádnou zkušenost s podobným problémem nemá. Jde i o selhání politická, kdy představitelé údajně demokratických států omezují lidská práva, svobody a zavádějí segregaci, jakou jsme neviděli od pádu apartheidu.

Ale proč to dělají?

Vychází to z lidské povahy. Když nevím, co mám dělat, dělám to, co ostatní. V případě, kdy nikdo neví, co dělat, začnou všichni kopírovat toho prvního. A tím prvním byla čínská diktatura. Čína také nevěděla, co dělat, ale reagovala tak, jak je pro totalitní systémy obvyklé - příkazy, zákazy a omezením svobod. A co udělali naši údajně demokratičtí politici?

Zaváděná opatření přitom nemohla nikdy fungovat (a proto také nefungovala). Po dvou letech zákazů, příkazů a vnucovaných rituálů je šíření viru rychlejší, než na začátku. A proč nemohla fungovat?

1. Roušky

První generace roušek nemohla zabrat z čistě fyzikálního hlediska. Přestože nám připadá kus látky na obličeji jako překážka, pro částice velikosti viru je to v podstatě prázdný prostor. Jako kdybyste chtěli chytat mouchy rybářskou sítí. Chirurgické roušky nebo respirátory by fungovat mohly - jenomže jen tehdy, když jsou používány správně. A správně je používá ten, kdo se nákazy bojí a chce se chránit, ne ten, kdo je k nošení respirátoru donucen proti své vůli. Mohu člověka donutit, aby si na obličej natáhl roušku, ale nedonutím ho, aby ji řádně utěsnil. A už vůbec jej nedonutím, aby používal roušku vždy novou a čistou.

Nutit lidi k nošení roušek ve skutečnosti představuje zdravotní riziko, lidé nosí roušky po kapsách a v okamžiku, kdy vstupují například do MHD, vytáhnou z kapsy zmuchlaný a patřičně ušpiněný respirátor a ledabyle jej nasadí na obličej, aby se nadýchali směsi prachu, bakterií a plísní, které jsou na starém respirátoru usazené.

Jediné, co by mohlo fungovat, je doporučení nosit respirátor. To by poslechli ti, kdo se viru bojí, a nosili by jej správně. Ale doporučovat a nenutit, copak takhle funguje diktatura?

2. Uzávěry a lockdowny

Částečné omezení sociálních kontaktů zákazem provozu jen některých prodejen či restaurací je na první pohled pitomost. Účelem sociální izolace je zabránit šíření nákazy, ale to funguje jen v případě absolutní izolace, kdy se nestýká nikdo s nikým. V případě covidu nefunguje ani to. Proč? Protože covid není mor. Není to 100% smrtelná nemoc a nakažený člověk během karantény neumře a neukončí tak šíření nákazy. Pokud lidi úplně izolujete, na nějakou dobu skutečně šíření infekce zastavíte. Ale pokud nechcete držet lidi na samotkách až do smrti, jednoho dne tu izolaci ukončíte a šíření viru začne nanovo. Nakažení lidé totiž karanténu přežili a u mnohých z nich přežil i ten virus. (Navíc myšlenka, že se lidé skutečně budou naprosto izolovat, je absurdní, to by opět dělali jen ti, kdo se izolovat chtějí, a ne ti, kdo k tomu jsou nuceni proti své vůli.)

Uzávěry a lockdowny způsobily obrovské škody, ekonomické, sociální, škody na vzdělání dětí, aniž by situaci jakkoliv vyřešily. Přesto jsou pro mnoho politiků tak lákavé. Být mocným diktátorem je patrně velice příjemný pocit.

3. Očkování

Ano, očkování je metodou, jak nějakou infekci vymýtit. Ale má to jeden háček. Musí fungovat. Očkovaný člověk musí být chráněn před nákazou a před množením patogenu v těle, jako je tomu u očkování na tetanus nebo TBC. Pokud očkování nezabrání nákaze a dokonce nebrání ani tomu, aby očkovaný člověk dál šířil infekci, vytvoří jen selekční tlak, jehož výsledkem je varianta patogenu vůči očkování odolná. Máme štěstí, že taková varianta (omikron) způsobuje méně závažný průběh nemoci, ale to je jen náhoda. Menší počet mrtvých máme navzdory konání politiků a údajných odborníků, ne díky němu.

4. Omezení neočkovaných

Zcela na hlavu postavená je segregace neočkovaných. Vzhledem k tomu, že očkovaný člověk se virem může nakazit, může jej šířit a může mít i závažný průběh nemoci, je jediným deklarovaným benefitem očkování menší pravděpodobnost těžkého průběhu nemoci. Ale to je riziko jedince a nijak to neovlivní ostatní populaci. Lidé jsou tak tlačeni k tomu, aby si na pro většinu z nich lehkou nemoc nechali opakovaně píchnout sérum s problematickou účinností, jehož účinek vyprchá za 9 měsíců. Přijde vám to logické?

A vrcholem všeho je pak pravidlo, že běžné lidské svobody jsou přístupné jen lidem očkovaným nebo těm, co byli nedávno nakažení. To lidi nutí, aby jednu z těchto variant zvolili. Jsme patrně první generací lidí na této planetě, kterou vláda nutí, aby se nakazila virem, pokud se nedají „dobrovolně“ naočkovat. Se všemi důsledky z toho plynoucími.

Lidem jsou vnucovány rituály. Nošení roušek, opakované očkování, zákazy návštěv restaurací (modli se doma, hříšníku). Jelikož reálné řešení neexistuje a ani existovat nemůže (leda skutečně fungující vakcína, ale tu nemáme), uchýlili se politici a s nimi část veřejnosti k rituálům, které sice reálně nic nevyřeší, ale dávají jim naději. Nepřekvapuje, že lidé, kteří jsou zvyklí praktikovat náboženské rituály, což je i případ aktuálního ministra zdravotnictví, ochotně přejímají i rituály covidové. A je mi jasné, že oni nepochopí ty, kdo nesmyslný rituál podstupovat odmítají.

Už dávno nejde o nějaký virus. Jde o základní lidské svobody a o lidská práva. A ty se snaží politici, včetně naší vlády, omezovat. Z hlouposti, z neschopnosti, z neochoty přiznat, že některé věci nemohu ovlivnit, z alibismu. Výsledkem je krize demokracie - vlády neslouží svým voličům, ale poroučejí jim. Takovou vládu jsme již měli, do roku 1990.

Ale ta alespoň o sobě netvrdila, že je demokratická.