Obrana Evropy ale i celého Západu stojí a padá s tím, Rusko bude na Ukrajině zastaveno. Ne Ukrajinci nám, ale my Ukrajincům musíme být neskonale vděčni, že za nás eliminují Rusy.

Jestliže se mají přeměnit v realitu sliby Západu vůči Ukrajině, je potřeba pomoc této zemi posunout v kvalitě i kvantitě o několik úrovní výše. Jenže předtím musíme akceptovat fakt, že rozpínavost Ruska lze zastavit pouze silou. Zatím to tak není. Západ nechává bez odezvy bombardování Rumunska drony, průlety střel do Polska, útoky na svoje bezpilotní prostředky v mezinárodním vzdušném prostoru. Co bychom slyšeli z Kremlu, kdyby se to dělo obráceně? Každý den války Západ prokazuje nemohoucnost a svým ustupováním vybízí Putina k dalšímu tažení. Někteří „chlácholiči“ tvrdí, že si Rusko na NATO netroufne a bylo by do měsíce poraženo. Myslíme si, že to, co si myslíme, si myslí i Rusko. I útok na Ukrajinu byla neracionální akce a vidíte, stalo se. Důsledky vítězství Ruska na Západ jsou popsány zde.

Základ úspěšné podpory Ukrajiny spočívá ve vytvoření „klubu ochotných“, se stejnými politickými cíli. Klasický výrok Carla von Clausewitze: „Válka je pokračování diplomacie jinými prostředky“ bych doplnil, že války se vedou kvůli zájmům, nikoliv smlouvám. Takže hledejme s dalšími zeměmi společný zájem vůči Ukrajině a Rusku. V úvahu připadá Pobaltí, Polsko, Skandinávie, které jsou si vědomy, že mohou být Ruskem zničeny, ale nikdy se před ním neskloní. Což nejde říct o Česku, kde kapitulantská zbabělost (výraz chcimírství je pro tento typ lidí moc nóblový) a populismus zřejmě vyhraje příští parlamentní volby. Státy nacházející se v hloubi Evropy by měly na základě dohod s Klubem přispívat na udržování protiruského „cordon sanitaire“.

Dalším krokem je deklarace válečného cíle Klubu, a to vytlačení ruských vojsk z území Ukrajiny. Tím také převezmeme odpovědnost za jeho splnění. Vágní: „... budeme podporovat Ukrajinu, dokud to bude nutné“ vypovídá o hadovitosti, obojetnosti. Prostředkem, jak toho dosáhnout jsou dodávky zbraní o dostřelu (doletu), ničivosti a typu (zatím s výhradou jaderných prostředků), kterými bychom se bránili my sami. Nesmí také existovat omezení, s výjimkou mezinárodního humanitárního práva, k jejich použití proti území Ruska. Byl ostřelován Bělgorod? No a co. Byl sestřelen ruský armádní letoun Il-76 systémem Patriot? No a co. To je ve válce normální.

Vznik klubu musí být také spojen se zastavením Green Dealu, který Evropu ničí stejně jako ruské bombardování.

Mezinárodní organizace založená na základě shodné politické vůle, oddělená od politických struktur Severoatlantické aliance a Evropské unie, financovaná pevným podílem na HDP členských zemí, by převzala působnost při shromažďování finanční a vojenské pomoci Ukrajině. Proč odděleně? Akceschopnost Klubu nesmí být narušována Maďarskem a Slovenskem, těmito ruskými agenty v NATO a Unii. Současně bychom ale neměli rezignovat na snahu o blokádu dodávek výzbroje těmto státům a na výzvy k opuštění západních organizací. V případě Maďarska hledejme s dalšími členy Unie shodu na jeho jednostranném vyloučení.

Současně by měl Klub zdůraznit naléhavost obav o svou bezpečnost veřejným oznámením zájmu získat vlastní jaderné zbraně. Těmi musí disponovat přímo ohrožené státy, a ne se spoléhat na nějaké smlouvy. Zvláště, když součástí agrese Ruska by bylo ultimátum, že kdo přijde napadeným na pomoc, bude cílem jaderného úderu. Není možné vystavovat současné jaderné velmoci odpovědností a dilematům ohledně zničení jejich měst. Pokud by v konvenčním střetu s Ruskem hrozil zánik třeba Polsku, mělo by mít samostatnou možnost použít vlastní jaderné zbraně. Buď v rámci programu sdílení jaderných zbraní se Spojenými státy nebo po jejich vlastním vývoji v Klubu. Delegovat jaderné bombardování na někoho jiného než na toho, kdo je přímo ohrožen a přitom by se vystavil odvetnému jadernému úderu, nemá logiku. Třeba se ohlášením snahy o pořízení jaderných zbraní někteří probudí ze spánku.

Založením Klubu může přirozenou cestou vzniknout zárodek společné Evropské armády. (Zde je článek Proč (ne)mít Evropskou armádu uveřejněný z 21.2.2022, tři dny před útokem Ruska na Ukrajinu.

„Členské země Unie se chovají jako sólisté, nemají totožný názor na mezinárodní otázky, nemohou tedy ani společně vést válku. Potom je i společná armáda k ničemu. Tehdy jsem se ptal, zda jsme schopni a hlavně ochotni vytvořit federaci, což by byl logicky krok v reakci na vnější ohrožení a potřebnost společné armády? Možná jde ale o zákonitost. Jednotlivé kmeny sledující vlastní vnitropolitický, byznysový prospěch vydávaný za státní zájem nejsou z principu schopné se společně bránit a podléhají jednotným nájezdníkům. I když ti jsou daleko chudší, žijí v bytech se společnou kuchyní a v nemocnicích i školách mají suché záchody“.

Ne, obrana Evropy musí být založena na skutečném zájmu ohrožených a ne na choutkách Francie, která by si ráda opět hrála velmoc a „evropskou armádu“ chce pouze z důvodu své prestiže. Letos bude zřejmě zvolen do prezidentské funkce Donald Trump, který nechápe význam spojenectví (s Evropskou unií, Ukrajinou) pro postavení Spojených států ve světě. Jedině díky spojencům mohou být lídrem svobodného světa. Zadržování Číny je možné pouze po předchozí porážce Ruska na Ukrajině, která by s velkou pravděpodobností vedla k jeho rozpadu. Pokud se Evropa nepostará o vlastní obranu, bude po ní veta Základem bezpečnosti je společné vyzbrojování a zde existují dvě cesty. První představuje konkurence ve výrobě zbraní. Snaha chránit národní trh nebo si vynucovat tzv. ofsety, armádní zakázky prodražuje a zpomaluje. Bohužel, ani tváří v tvář největšímu bezpečnostnímu ohrožení za několik dekád neustupuje nacionalistické sobectví v otázce vyzbrojování.

Druhá spočívá v náhradě národních nákupů expertními službami agentury NATO (NSAP) pro pořizování typově stejných zbraní pro více států. Stačí porovnat dnešní akvizice Česka a Polska. Viděli abychom, že unifikace, kromě ráží, možná F-35 (i zde pochybuji, že stejná letadla budou mít různou národní výbavu) a možná komunikačních protokolů, neexistuje a každá země NATO se vyzbrojuje jinak.

Dále je třeba poskytovat Ukrajině v reálném čase veškeré zpravodajské informace, rozšířit výcvik ukrajinských vojáků, což přináší cenné znalosti i nám a rozdělit mezi členy Klubu pevné kontingenty pro jejich léčení a rehabilitaci.

Vzhledem k nastíněné míře angažovanosti členů Klubu, by bylo správné spolupracovat s Ukrajinou při předávání povolávacích rozkazů, případně provádět vydávání osob podléhajících mobilizaci. I když zde by měla Ukrajina kromě biče použít i cukr a slíbit veteránům, jako ve starém Římě, příděl půdy.

Spíše se ale nestane nic a za chvíli budeme mudrovat nad zprávami o Ruskem obsazeném Pobaltí.