Z čeho pramení v západní psychice stále přítomná neuróza, úzkost, pocit viny, stres, spěch, strach z budoucna a vědomí nedokonalosti, jež jsou hnací silou západní tvořivosti, která se ale tak často a mnohdy nečekaně zvrtne v kolosální destrukci, jakou byly Západem odstartované dvě světové války? Vystudovaný křesťanský teolog a zběhlík k orientalismu Alan Watts při srovnávání západních náboženství a filozofických škol s východními, konkrétně Taoismem a Zen-Buddhismem, objevuje tento zásadní rozdíl: Dualismus kontrastů je u nás konfliktem, u nich splynutím.

Zatímco Východ (ale přesněji Tao/Zen) vnímá kontrasty jako neoddělitelné součásti jedné bez překážek plynoucí tvůrčí energie udržované v oboustranné harmonii vyjádřené v symbolu kroužku objímajících se kapek Jin a Jang, Západ jim přiděluje soudící a moralizující dimenze dobra a zla, správnosti a chybnosti, pravdy a lži. Činí tak i přes biblické varování „nesuď, abys nebyl souzen“, ale v souladu s jiným biblickým příkazem „miluj dobro a štiť se zla“.

Tím se západní mysl ocitá v téměř schizofrenickém paradoxu: Jak můžeme stranit dobru proti zlu, aniž bychom poznali rozdíl, čili soudili? Tento paradox je tak hluboce prorostlý do západního nastavení mysli, že v ní přežívá a diriguje ji i po ztrátě biblické víry a odklonu k nevěřícnému ateismu, nezávaznému liberalismu a dokonce i aktivně anti-biblickému marxismu, který dichotomii dobra a zla naopak přebírá a několikanásobně zesiluje. Západní mysl tak činí nevědomě či podvědomě i tehdy, když o tomto nastavení ví, ale nedokázala si vypěstovat mechanismus, jak jej zastavit, nebo z jeho setrvačnosti jako z jedoucího vlaku vyskočit.

Pozůstatky tohoto paradoxu manipulují západní mysl do automatického boje dobra proti zlu, lásky proti nenávisti, pravdy proti lži, pomyslných pozitiv proti pomyslným negativům. Jenže málokdo si ochotně přizná, že by fandil zlu. Všichni raději námi vnímané zlo vytloukáme námi vnímaným dobrem, často násilím generujícím další zlo, či přinejmenším zlo někým jiným jako zlo vnímané. Tak je, jak praví slavné přísloví, „cesta ke zlu dlážděna dobrými úmysly“.

Watts tuto dichotomii objevuje už v západním rozlišování mezi intelektem a intuicí, a rozhodováním pomocí jednoho či druhého. Zatímco intuice rozhoduje „spontánně“, intelekt rozhoduje „promyšleně“. A opět, západní mysl si mezi nimi vytváří konflikt. Komplexní rozhodování racionálním intelektem, zahrnující pracné studium, propočty, odhady a předpovědi, je sice z hlediska civilizačního pokroku spolehlivější, ale generuje onu úzkost, stres a strach.

Z těch pak vyrůstají občasné vlny anti-racionalismu, jakým byla třeba Rousseauova představa „noblesního divocha“, z níž vyrašil umělecký romantismus „spontánně“ čili intuitivně reagující na přesnost, systematičnost a promyšlenost klasicismu. Jednu takovou vlnu dnes zažíváme v agresivní levicové podpoře všeho iracionálního (a navíc vzájemně neslučitelného), od islámu, Velkého resetu, Velké výměny populace, přes greendealismus, wokeismus, genderismus a transgenderismus po cancel culture, přepisy literárních děl a proklínání „bělošské kultury“.

Mechanismus cesty ven ze schizofrenní dichotomie, neustále bojující s překážkami, nachází Alan Watts právě v oné harmonii vzájemně spolupracujících kontrastů, jakou objevil v Zen-Buddhismu, který – připomeňme si znovu – byl japonskou odnoží Taoismu. O té harmonii podrobněji příště.

Ale připomeňme si také, že tu harmonii objevoval v 50. letech minulého století. V době, která právě přežila krutosti orientálního japonského fašismu hodně podobného západnímu německému nacismu (oba stejně intuitivní, anti-intelektuální, spontánní a iracionální), a začínala prožívat stejné krutosti čínského maoismu podobné evropskému stalinismu.

Tu jejich podobnost – kterou Watts tehdy přehlédl, si my dnes dodatečně můžeme vysvětlit tím, že i v tom romantizovaném Orientu je taoistická harmonie soukromým koníčkem nepatrné menšiny osvícenců, jejichž vliv se nestíhá promítat do politiky. Snad jen s výjimkou Jižní Koreje, která si onen kruhovitý symbol objetí Jin-Jang dala do státní vlajky.

Poskytl server Cesta želvy

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––-

Nové upravené vydání Kurasova bestselleru od roku 2004. S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděkypěs tovaly za dob hlubokého komunismu.

Tahle kniha o sexu je opravdu jiná. Kuras si pohrává se čtenářem jako kočka s myší: hra se slovy, symboly, příběhy a lidmi, v tom se vyžívá. Žena ovšem může návody na orgasmus bez ejakulace zkoumat pouze teoreticky, ale i tohle zkoumání může být zdrojem značné zábavy. Minimálně proto, že se může škodolibě usmívat. Nic víc a nic míň nelze čekat. Kurasovi zde stačí právě jen tohle: aby se publikum bavilo a občas něco z jeho rad vyzkoušelo.

(Z recenze MFDnes)